Povídání o Bakovi  -  2. část.
Poslala Lidka Bednaříková.

Tento článek je pokračování vyprávění o welššpringršpanělovi Bakovi.  Chceš na Bakovu titulní stranu?     klikni zde 

V roce 2007  si můj přítelel myslivec vzal štěně, opět německého krátkosrstého ohaře. Můj WŠŠ Bak se s ohařem Darem ohromně skamarádil, jejich hry jsou dodnes úžasné, zvláště proto, že dospělý statný ohař se mému miláčkovi dosud podřizuje jako v době, kdy byl štěně. Chovat se tak k ohaři Darovi  jiný pes, okamžitě s ním zamete.

 

Pokračovali jsme v loveckém výcviku. Oba psi se učili, že když jeden cvičí, druhý je v klidu. Při slídění se museli držet každý na svém úseku, což pro ně bylo ze začátku těžké. Doufala jsem, že Bak začne plavat, protože Dar se vrhal do vody, kdykoli ji viděl. Ale kdepak, Bak stál na břehu a maximálně smočil packy. Prošel se po břehu a ven z vody. Plavat?! No dovolte, proč? Pouze jednou, ve strašném horku, nám ukázal, jak výborně plave. Ani aport ho nestrhl, nechápavě se díval, proč se Dar s tím zajícem tahá. Když ho páníček zahodil, popř. „ztratil“, tak ať si ho taky najde.

 

30. prosince 2007 jsem byla pozvána, abych se šla podívat na práci psů  na posledním honu sezony. Líbilo se mi tam a nejvíce mě překvapilo, že někteří z nich předpokládali, že si taky budu dělat myslivecké zkoušky. Do té doby mě ani nenapadlo uvažovat o tom, že bych mohla střílet. Na Silvestra jsme šli dohledávat a já se rozhodla, že zkusím myslivecký kurz.

V roce 2008 jsme zase chodili se psy cvičit. Pokud jste tam byli oba Bak i Dar, Bak celkem poslouchal, když jsem šla cvičit s Bakem sama, občas utekl. Ale vždy se vrátil do 10 minut.

12. dubna 2008 jsme se zúčastnili svodu loveckých psů a hned jsem Baka  přihlásila na zkoušky vloh. Stále jsem však neměla vyřešené dva podstatné problémy: jak naučit Baka klid při výstřelu a jak ho donutit plavat.

 

Pravidelně čtu stránky KCHLS a tam jsem narazila na týdenní výcviky, které pořádá Lovecká psí škola Horys-lov. Tak jsem si našla stránku Horys-lovu a zjistila, že pořádají týdeňák na přelomu dubna a května, tedy týden před zkouškami. Protože jsem měla trochu obavy, aby to nebylo stejné jako loni na jiném táborovém soustředění (viz můj první článek o Bakovi -    klikni zde  ), zavolala jsem Mirkovi Horáčkovi. V telefonu zněl rozumně, ujistil mě, že i kdyby byl na výcviku Horys-lovu pouze jediný slídič, bude mít svůj program a nebude přiřazen ani k ohařům, ani k retrívrům. Protože i na webových stránkách se zabýval různými způsoby výcviku, rozhodla jsem se, že to v Horys-lovu zkusím.

 

Na výcvikový týdeňák  do Řásné jsem dorazila už v pátek, protože na sobotu jsem neměla odvoz. Zatímco jsem čekala na přidělení pokoje, Bak se rozhodl, že prozkoumá okolí. Samozřejmě bez dovolení. Prostě strčil do špatně zavřených dveří a šel. Naštěstí ho to asi po 15 minutách přestalo bavit a vrátil se, dokonce našel správný pokoj, kde jsem si vybalovala.

 

Druhý den přijel Mirek a začal zjišťovat, co který pes umí a co potřebuje. Myslím, že hodnotil spíš nás, než psy. Snažil se nás odnaučit to, čemu říkal manýry z cvičáků: hlavně obrat za pochodu, kdy pes a vůdce se obíhají zvláštním způsobem.  Učili jsme se, že to nebudeme my, kdo bude sledovat pohyb psa, ale bude to naopak pes, který bude dávat pozor, jak rychle a kterým směrem jde vůdce a bude to on, kdo bude svou chůzi vůdci přizpůsobovat tak, že vůdce nebude nucen stále hlídat, kde má psa.

 

Pokud se pes plete, kde nemá, musí to pocítit. Tady jdu já a ty máš být u levé nohy. Jsi jinde? Tak okamžitě uhni, nebo na tebe šlápnu. Pak jsme si dali „pořadovku“ – já se zastavím, ty si sedneš k mé levé noze. Okamžitě, žádné čekání. Pokud tam nebudeš, přitáhnu si tě, a to nebude příjemné. Někdy jsem šla dlouho, měnila směr, jindy si pes musel stále sedat a zvedat se.  Nesměl vědět, co bude následovat a musel poslechnout hned na první povel. Pokud pes pracoval dobře, byl velice chválen. V okamžiku, kdy neposlechl, byl okamžitě a důrazně donucen povel splnit. Žádné opakování příkazu, žádné čekání, ihned. Říkala jsem si, že to nemůže fungovat, že psa akorát otrávím. Ale ono to fungovalo.

 

Pes byl dva dny pouze na vodítku, trénoval pořadovky. V pondělí jsem ho poslala slídit a měla strach, že zase uteče. A ono ne, naopak, předvedl vzorné slídění, zcela podle předpisů. Stále si mě hlídal, měnil podle mě směr a na signál se vrátil. Reagoval i na povel „daun“, což před příjezdem na výcvik také nechtěl. Dokonce i při jídle v restauraci uměl povel „místo“ a nepokoušel se odcházet či plazit k jiným psům či fenám.

 

Souběžně s tím nám Mirek vysvětloval a ukazoval  další disciplíny zkoušek vloh. U slídičů jsou to tyto: práce nosem, hlasitost, poslušnost a ovladatelnost, chování po výstřelu, vodění na řemeni, slídění,  stopa živé zvěře, ochota a chuť do vody.

Když jsme byli u vody, Bak ukázal, že se sice vody nebojí, klidně se bude u břehu cachtat, ale plavat prostě nechtěl. Mirek řekl, že psa musím donutit aportovat z vody. Bak nosil aport na břehu, potom na kraji rybníka. Jakmile byl aport dál, odmítal k němu doplavat a stále se vracel. Snažil se mě přesvědčit, že opravdu netuší, co po něm chci. Potom mi zkusil přinést klacek, který plaval u břehu. Když konečně pochopil, že ho z vody nepustím, když nebude plavat, myslela jsem, že mám vyhráno. Ale kdepak, miláček vymyslel další číslo. Plaval okolo aportu v kruzích a zoufale ho hledal. Muselo mu dát hodně práce se mu vyhnout. Když mi ho konečně přinesl, byla jsem mokrá a zabahněná.  

 

Když jsme zkoušeli výstřel, pes odmítl pracovat a schoval se za mě. Ale ve chvíli, kdy se Mirek věnoval jinému psovi, ihned se oklepal a zapomněl se bát. Mezitím přijel Karel a s Mirkem prohlásili, že Bak je až moc chytrý. Vysvětlili mně, že Bak není žádná měkota, že předstírání strachu z vody, z výstřelu mu přináší prospěch, protože nemusí nic dělat.

 

V úterý dopoledne jsme si nejprve zkusili práci na barvě. Když Mirek viděl, jak jsem se zamotala do barvářského řemene, raději šel s Bakem sám. A  dokonce ho pochválil.

 

Pak se nám celý zbytek dne věnoval Karel. Začali jsme s precizní poslušností a bezchybným aportem. Bak měl na práci jiný názor než Karel a zpočátku to dával dosti zřetelně najevo. Pak zjistil, že jednodušší je povely plnit, protože ihned poté následuje velká pochvala.

Tak Bak začal aportovat, perfektně chodit u nohy a znovu aportovat. Nejprve s Karlem, potom  se mnou. Byl velice překvapen, že panička změnila postoj a vyžaduje okamžité splnění pokynů. Prostě jsme si během krátké chvíle s Bakem vyměnili role. Ze mne se stal vůdce a Baka začala jeho podřízená role bavit, protože dostal přesně vymezená pravidla a povely a za úspěšné splnění byla vždy velká pochvala.

    

Ve středu jsme pokračovali v práci, Karlovi se povedlo přimět Baka, aby pracoval i při výstřelu, konečně pochopil, že mu žádné výmysly nepomohou. Také do vody začal chodit pro aport dobrovolně a navíc předváděl naprosto vzorné předávky.

 

Pes zde nebyl v žádném případě nějak týrán nebo zmlácen, jak mi doporučovala předchozí výcvikářka. Ale ani nedostával žádné zvláštní odměny, jak nás stále učili na cvičišti.

Karel několikrát opakoval pravidla soužití se psem, podle nichž cvičí. Pes musí vědět, co po něm vůdce chce. Ve smečce má zajištěnu potravu, místo na spaní, ochranu a sociální kontakty. To vše má i v rodině. Člen smečky jasně ví, co si může dovolit a co ne, kdy se pracuje a kdy je volno. A je úplně jedno, jestli jde se smečkou na lov nebo s paničkou na procházku. Tomu musí odpovídat chování vůdce. Pokud budu psa při výcviku odměňovat za každý cvik nějakým pamlskem, bude si myslet, že dělá něco navíc. Nesmysl. Večer jsi dostal nažrat, ráno taky, tak pracuj. To ovšem neznamená, že se s ním vůdce nemůže rozdělit o nějakou dobrotu nebo ho něčím odměnit a pochválit za dobře odvedenou práci.

 

Ve středu odpoledne jsem musela odjet domů. Karel i Mirek mě ujistili, že pokud vytrvám a budu důsledná, zkoušky vloh by mohly dopadnout dobře.

 

A o tom, že dopadly nadmíru dobře a výsledek překonal všechna má očekávání, v dalším pokračování. 

 

9. července 2008