Ahoj. Říkají mi Fany (když jsem hodná tak Fanynko, když zlobím, tak Fančo), ale celé moje jméno je správně Funny Girl The Dream Team. Narodila jsem se v květnu 2006 v chovatelské stanici manželů Rémešových jako dlouho očekávaná a vytoužená psí princezna, předurčená pro výstavní mola.
Nová rodina si mne přivezla domů hned po dovolené začátkem července. Betynka, první pejsek v naší rodině byla taky fenečka zlatého retrievera, ale nedožila se ani jednoho roku. Umřela na nevyléčitelnou a poměrně agresivní formu idiopatické epilepsie. Moje rodina měla Betynku moc ráda, ještě teď jí dozadu do zahrady na hrobeček chodíme sem tam zapálit svíčku, hlavně na dušičky a potají sleduji, jak paničce ukápne slzička.
To vám povím, prvních deset měsíců jsem si to pořádně užila. Všechny okolo sebe jsem vytrénovala a běda tomu, kdo mi chtěl odporovat. Nic mi nebylo odepřeno až do doby, kdy jsem naštvala pořádně moji paničku, jelikož mi nechtěla dovolit sežrat kost, co jsem si našla.
A to byl konec manýrům princezny. Sedli jsme do auta a jedeme. Kam? Daleko! Hodně daleko! Já totiž bydlím na Slovensku u Žiaru nad Hronom a cestou koukám: tabule směr Brno, pak Praha, nakonec Veltrusy. Už jsme tady, vysedat. Proč jsme tu? Prý: moje drahá, budeme se učit poslušnosti a začneme pěkně hezky od začátku: chůze na vodítku, sedni, lehni, …
Nakonec přišel ten strašný povel: Aport. Fuj !!! - co mi to cpete do pusinky ??? (Panička potají vytahuje z kapsy piškoty - jen aby to Míra neviděl, to by jsme určitě dostaly obě, ale panička asi víc).
Návrat domů byl velkým překvapením pro celou moji rodinu. Cokoliv mi dají do pusy, krásně držím, jsem samá pochvala. Funguje to. Když budu sekat dobrotu, dostanu co chci. To je prýma. Nejhezčí odměna pro mě byla, když páneček o mně říkal, že jsem nejen hezká, ale i chytrá a to je podstatně víc.
A potom další výcvik a další a další. Máme také nové kamarády Simču a Karla a jejich Dastyho a Ginouška. Jo Gino, to je můj nejlepší kamarád. S ním bych mohla běhat celé hodiny. Hodně jsem se od nich naučila. Tak jsem si troufla i na první zkoušky a budu dál pilně trénovat, abych se zlepšovala.
A abych nezapomněla – musím se všem svým psím kamarádům pochlubit. Už jsem byla na několika opravdických honech na kačeny a na bažanty. To jste měli vidět, jak se mně hodilo všechno, co jsem se na výcviku naučila. V Rouchovanech jsem například sama vynosila půlku rybníka a to tam bylo 40 kachen. Všichni místní myslivci mně za to hrozně chválili.
Proto jsem se rozhodla, že už budu stále pilně trénovat, aby ze mě byla ta nejšikovnější holka a moje panička ze mě měla velkou radost. Jen doufám, že mne někdy příště zase vezme na nějaký opravdický hon. Já jsem totiž zjistila, že jsem lovecký pes.
Touto cestou zdravíme všechny své kamarády z Horys-lovu, našeho trenéra Mirka a těšíme se na všechny společné akce.