Engie od Jaloviska, Erf od Jaloviska
Článek o svých černých labících, sourozencích, poslala Jana Kolevská.

A jak to tedy všechno vlastně začalo? Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ze dne na den jsem se stala paničkou dvou dvouletých labradorských retrieverů, kteří byli do té doby na Veterinární a farmaceutické univerzitě jako demonstrační psi pro výuku.  I když si běžně věci dlouho a důkladně rozmýšlím, tenkrát jsem své rozhodnutí udělala bezprostředně. Argumenty všech lidí okolo, proč to nepůjde a jak nesmyslné je mé rozhodnutí vzít si do malého brněnského bytu ke svým stávajícím dvou psům a malé dceři dva psy další (a navíc takhle velké!) nade mnou proplouvaly a rozplývaly se. Od malička jsem se o oba pejsky starala, venčila a vychovávala je, měla je ráda a dbala na to, aby se jim nic zlého nedělo a ty „demonstrační zákroky“, pro které tam měli být, byly jen tak „naoko“. A protože stávající stav nebylo v mé moci  nadále udržovat,  tj. zákroky „jen jako“ se najednou měly provádět opravdu, naše lidská a psí smečka se ze dne na den rozšířila o dva nové členy.

Ze začátku jsem řešila problémy čistě  existenční a zásadní, jako třeba, jak rychle je naučím, že byt není kotec, tudíž se tam nečůrá a nekálí. Nebo, jak vysvětlím svému tehdy devítiletému německému ovčákovi, že tohle jsou noví kamarádi a ne někdo, kdo mu přišel zalehnout pelíšek, sníst žrádlo a ukrást lásku milované paničky. No, začátky …………prostě bývají těžké. A to platilo i v našem případě. Netrvalo to však dlouho. To, že se v bytě nedělá „čurbes“ a čůrá se jen venku pochopili velmi záhy. Garik (náš německý ovčák) je ze začátku řádně usurpoval, ale brzy jim začal uvolňovat svůj pelíšek a začal je chránit, když bylo (podle něj) třeba. Zkrátka je zařadil do své smečky.

A jak pomaličku ustupovaly problémy do pozadí, otevřel se prostor pro  další aktivity. Najednou jsem zjistila, že Erfy náruživě aportuje a rád mi aport nosí (samozřejmě jsem tenkrát vůbec neřešila, že ho přede mnou pouští na zem). Měla jsem zkušenosti jen se svým německým ovčákem Garem. S ním byl problém přesně opačný - aby aport pouštěl a hlavně aby za všech okolností neaportoval (zdůrazňuji, že pouze náruživě aportoval, ale nepožíral!) opravdu úplně všechno co potká, od kelímků od jogurtu, kamenů přes láhve až po kusy polystyrenu a různých odpadků. Engie sice aport taky zajímal, ale občas mi ho nechtěla přinést a pohrávala si s ním.  Zato ve vodě (chodili jsme na procházky k rybníku) dokázala plavat celé hodiny a evidentně jí nezajímalo, jestli je zrovna květen či prosinec. Také stále chodila s nosíkem u země, ke všemu čuchala a stále něco v každém roští hledala. A jak jsem si toho začala všímat, čím dál víc jsem přemýšlela o tom, jestli nakonec v těch mých pejscích nedřímají nějaké lovecké vlohy. Také s postupem času, jak se ve mně dmula pýcha milujícího majitele nad svými pejsky, jsem se rozhodla, že  je uchovním.

Protože mé zkušenosti s výcvikem loveckých psů byly nulové, hledala jsem pomoc. Zcela náhodně jsem na internetu našla loveckou výcvikovou školu Horys-lov, zvedla telefon, zavolala, domluvila se a přijela. První hodinu si pamatuji dodnes. Přijela jsem s oběma psy do Velkých Němčic a dovezla jsem si i bažanta na nácvik aportu. Bažanti byli na této hodině k dispozici nakonec hned dva, protože pan Horáček donesl také. Oba dva jsme však (po úvodním přezkoušení) rychle pochopili, že mí pejsci je zatím k aportu rozhodně nepotřebují. A tak jsme začali pěkně od začátku. První hodinu jsme aportovali jen dřevěné polínko, já se jen dívala a přemýšlela. Hlavně o tom, jestli přijedu podruhé. Přebírala jsem svá pro a proti (ne se vším jsem totiž hned souhlasila), ale nakonec jsem (při pohledu na změnu v chování mých pejsků) přijela. Nejen podruhé, potřetí, ale mnohokrát. S každou další návštěvou se postupně probouzel a stoupal nejen zájem a nadšení mých pejsků, ale i můj. Aportovali jsme potom všude a vše co se hodilo (Garovi oblíbené kelímky od jogurtů či kameny jsme samozřejmě vynechali), dohledávali jsme, chodili stále více a více do přírody a já se najednou začala na některé věci dívat jinak než dřív nebo přesněji řečeno vidět věci, které jsem dříve vůbec neviděla. Dlouhé období toho, jak jsme se pomaličku posouvali, jak jsme cvičili a jak se nám pozvolna otvíraly nové obzory teď úmyslně vynechám. To by bylo na opravdu dlouhé vyprávění.

Od té doby uplynulo mnoho měsíců. Cvičíme stále a rádi. Erfy a Engie pracují s velkým elánem a popravdě si nedovedu představit, jak by to vypadalo a jak by nám bylo smutno, kdybychom museli přestat. Úspěšně jsme spolu složili několik zkoušek.

A co se změnilo? Spousta podstatných i nepodstatných detailů. Začnu u sebe a u těch nepodstatných věcí, protože o těch důležitých se přece jenom někdy trochu těžko píše. Tak kupříkladu, když jedu autem, tak nepřetržitě sleduji okolí kudy projíždím a přemýšlím o tom, zda-li by se  zrovna tady to strniště či louka nehodily pro natažení vlečky nebo tady ten podrost nebyl vhodný pro dohledávku, tenhle les pro barvu apod. A tak si dávejte raději pozor a mému zelenému kombíku (SPZtku sem  raději nenapíšu, co kdyby stránky Horysu četli i dopraváci??) se raději vyhýbejte. Co kdybych se duchem i zrakem zapomněla někde na poli?? A Erfy a Engie? Už nechodí (když mají volno) vedle mě či za mnou a po lesních cestách, ale lítají přede mnou a vedle mne, prohledávají kdejakou houštinu a zvedají zvěř. A že se to pro retrievera nehodí, protože ten je přece specialista na přinášení zvěře? Povídejte mi tom! Také jsem si prošla tímhle obdobím, kdy jsem si něco podobného myslela a jednomu hospodáři MS na honu sdělila, že zkrátka já svého psa před sebe nepustím, aby lítal v nějakém roští a zvedal bažanty, neb bych si ho tím jenom kazila. Ale o tom, co všechno jsem si myslela a pak to bylo jinak, až někdy jindy.

Chtěla bych touto cestou poděkovat výcvikáři lovecké psí školy Horys-lov, Mirkovi Horáčkovi, za pevné základy, které nám při výcviku dal a vůbec za všechno, co nás naučil.

16. července 2008                                                       Jana Kolevská