Fera z Kubíčkova dvora, 
aneb náš život s ohařkou
článek zaslali Štěpánka s Josefem 

Ještě před dvěma lety jsem vůbec netušila, jak výmarský ohař vypadá, natož abych věděla něco podrobnějšího o tomto plemeni. Jednou jsme šli na návštěvu k rodičům a před jejich domem se kolem nás prohnal šedo-modro-stříbrný pes s krátkou, lesklou srstí. Byl nádherný a jak běžel, byl naprosto dokonalý. Jako závan větru. Dodnes si ten pocit, když jsem ho poprvé uviděla, dokážu detailně vybavit.

 

Zastavila jsem jeho páníčka a vyptávala se, co je to za plemeno. Celkem ochotně odpověděl, že se jedná o výmarského ohaře, je to lovecký pes a přidal i pár dalších informací navíc o plemeni a povaze psa.

 

Pes mne doslova učaroval ladností a elegancí svého pohybu a od té doby jsem se začala o plemeno výmarských ohařů zajímat. Četla jsem všechno možné, co se na internetu o výmarských ohařích psalo. 
V té době jsme doma měli jezevčíka-norníka a tak mě ani nenapadlo, že bychom si mohli pořídit ještě jednoho psa, i když bydlíme v domě s docela velkou zahradou. 

 

Občas jsem se jen tak pro informaci dívala na webové stránky chovatelských stanic, kde nabízeli štěňátka výmaráků k odběru, ale nikdy jsem si nedodala odvahy tam zavolat.

Tajně jsem si tak pro sebe přemítala, jak by bylo hezké mít fenku výmaráka. Fenku jsem chtěla, protože doma je to samý chlap:  manžel, dva synové a pes. Prostě chtělo to nějakou ženskou, abych už nebyla jediná „sukně“ v domě.

 

Zhruba tak po půl roce, tak necelé dva měsíce před vánocemi, přišel manžel večer domů a oznámil mi, že se zítra jedeme podívat do jedné chovatelské stanice výmarských ohařů, samozřejmě nezávazně, jen tak se podívat, jak to tam chodí a popovídat si s chovatelem, zeptat se na pár věcí a podívat se na štěňátka, která se před 3 týdny narodila.  

 

Ráno jsme vyrazili směr Dymokury, kde má pan Kubíček chovnou stanici. Měl dvě feny výmarského ohaře a jedna měla zrovna 3 štěňátka, dvě fenky a jednoho pejska.

Štěňátka ležela v kotci vyloženém senem a tulila se k sobě. Byla jako malí plyšoví medvídci, takový heboučcí, jemňoučcí a zvláštně voněla jejich mámou a mlékem, kterým je krmila.

Pan Kubíček mi dal jedno štěňátko do náruči, byla to fenka, schoulila se mi pod bundu a očichávala mě. Nemohla jsem se na ní vynadívat. V té chvíli bylo po nezávazné návštěvě a my jsme věděli, že jsme našli nového člena rodiny.

 

Těsně před vánocemi jsme si Feru přivezli domů. Ze začátku jsme měli strach, jak ji přijme náš jezevčík, ale ukázal se téměř jako starostlivý otec. Každý měl svůj pelíšek, ale stejně spali oba společně v jednom z nich, snesl její kousání i lovecké nájezdy.

No a od té doby už jsem měla doma kamarádku. Píši záměrně kamarádku, protože Fera si za svého hlavního pána vybrala manžela. Snad to je tak nějak přirozené, jezevčík zase poslouchal nejvíc mě. Vždy, když přemýšlím proč tomu tak je, vzpomenu si na to co psal Karel Čapek v Dášeňce, když jí dával rady, než odešla ke svým novým páníčkům: „Tatínkové jsou ti, které musíš vždy poslechnout, u maminek dostaneš něco dobrého k papání a vlídné zacházení  no a děti, ty máš na hraní".  No a tak to nějak funguje i u nás.

 

Když Fera trochu povyrostla, postavili jsme jí kotec se zateplenou boudou na zahradě. Stali jsme se členy klubu výmarského ohaře a snažili se Feru učit základní poslušnosti. 
V sedmi měsících absolvovala jarní svod. Uvědomovali jsme si, že Fera potřebuje nějaký cílený výcvik a snažili jsme se jí cvičit. Koupili jsme si DVD s výcvikem ohařů. Dost nám pomohlo, ale nedokázali jsme v ní potlačit tu její neutuchající neposlušnost. Někdy cvik provedla a někdy se jí prostě nechtělo. Utěšovali jsme se myšlenkou, že z toho určitě vyroste, ale nestalo se tak.

 

Na internetu jsem našla článek jedné slečny, která vlastní ohaře, kde psala a velmi si pochvalovala výcvik u Horys-lovu, kterého se zúčastnila. Podívala jsem se na jejich stránky a rozhodla se, že to zkusíme.

 

Napsala jsem panu Horáčkovi, zda bychom se mohli účastnit výcvikového víkendu a po kladné odpovědi jsme se o víkendu 19. až 20. dubna zúčastnili s naší 17-ti měsíční fenkou Ferou výcviku loveckých psů v Řásné u Telče.

Hlavním důvodem, který nás přiměl k tomuto kroku byl fakt, že Fera je velmi temperamentní a čím byla starší, tím bylo těžší ji zvládnout, jelikož neuměla téměř nic z toho, co by měl umět každý,  „nejenom lovecký“, pes.

 

Přijeli jsme tedy s Ferou do kempu Velkopařezitý v Řásné u Telče, kde se výcvik konal. 
Přijeli jsme s fenkou, která neuměla chodit na vodítku, aniž byste ji nemuseli vší silou držet, aby náhodou na někoho neskočila, nevběhla do silnice, nemotala se stále pod nohy a nevyváděla u každého plotu se psem.

Už předem jsem si říkala, že by mi stačilo kdyby se naučila chodit v klidu a my bychom neměli po každé procházce červené „spálené“ ruce od vodítka.

 

Prostředí kempu je moc pěkné, velká louka, kolem les, rybníky….prostě k výcviku  jako stvořené. Výcvik začal v sobotu ráno kolem půl deváté přivítáním všech účastníků Mirkem Horáčkem, který výcvik vede spolu s dalšími cvičiteli Horys-lovu.

Účastníků bylo dost, asi patnáct pejsků  různých plemen – výmaráci, zlatí retrívři, labradoři, 2 fenky českého fouska, špringeršpaněl, italský ohař, maďarský ohař a kokršpaněl.

 

Po úvodním rozkoukání a představení začalo samotné rozřazování pejsků podle toho, co už který umí. Zkouška spočívala v aportování hozeného předmětu. Naše Fera to brala samozřejmě jako hru. Atrapu si nejprve očichala a po jejím odhození a povelu aport dokonce vyrazila, ale tím správné provedení úkolu skončilo. Doběhla k atrapě, podívala se na ni a zřejmě usoudila, že na tom není nic zajímavého a šla se někam proběhnout.

 

Na základě jejího výkonu bylo zřejmé, že patříme mezi úplné začátečníky a podle toho jsme také začali s výcvikem. Ve zbytku dopoledne jsme cvičili chůzi na vodítku a učili se, jak k Feře přistupovat.
S úžasem jsem pozorovala, co všechno ostatní psi dokáží a zjistila jsem, co všechno lze psa pod správným vedením naučit.

 

Odpoledne si jí vzal Feru, a hlavně nás, páníčky do „parády“  Karel. Fera se učila základům poslušnosti: k noze, sedni, down, klidná chůze u nohy a také již zmiňovaný aport, který nám opravdu moc nešel. My jsme se naopak učili, jak správně k Feře přistupovat. Spousta věcí byla vysvětlena a doložena příklady a ukázkou, že to jde. 
Karel musel u naší Fery zvolit individuální přístup, protože jsme společně zjistili, že hlavní problém spočíval v tom, že Fera nám tak trochu velela a my jsme si to nechali líbit.

 

Naše slečna byla velmi paličatá a neustále se domnívala, že bude mít navrch tak, jak tomu bylo doposud a bude si dělat, co sama uzná za zajímavé, ale Karel nepovolil ani Feře, ale hlavně nám, vůdcům. A tak se nakonec i u naší „tvrdohlavky“ dostavil úspěch. 
V sobotu večer Fera chodila téměř ukázkově u nohy, netáhla, nepředbíhala a při každém našem zastavení se posadila vedle nohy. Vodítko jsme jen tak zlehka přidržovali a nemuseli jsme hlídat, kam že se to zase hodlá rozběhnout. Ona hlídala náš směr chůze sama.

 

S aportem to bylo ještě o něco těžší, protože nechtěla vzít aport ani do mordy. Zatím jsme aport měli nacvičený v těchto krocích: 1. otevřít jí mordu, 2. vložit aport, 3. stisknout mordu, 4. povel DRŽ.  Pak však ihned následovalo ze strany Fery jedno profesionální plivnutí, při kterém dokázala odhodit aport dosti daleko od sebe. Nevím kolikrát jsme to takto opakovali. Byla z toho vždy unavená ona, i my. 

Nebylo ale jiné možnosti, než Feře vysvětlit, že nebude po jejím, ale po našem. Uvědomili jsme si, že nemůže mít převahu ona nad námi, ale naopak. Tak jsme vytrvali, několikrát jsme změnili taktiku, postupovali jsme podle podle pokynů cvičite a nakonec jsme slavili úspěch.

 

Druhý den výcviku už nejenom držela Fera aport v mordě, ale dokonce s ním chodila. Netvrdím, že to bylo bez chybičky -pořád se to musí trénovat, ale pokrok za ten víkend udělala neuvěřitelný. 
Odměnou jí bylo, že se mohla vydat s ostatními zkušenějšími psy po barvě a vyzkoušet si najít zvěř. Poprvé v životě si mohla očichat skutečný kus srnčí zvěře, který na konci barvy nalezla. Na ostatní lovecké disciplíny jsme pak spolu neuvěřitelně koukali a tajně doufali, že se tomu Fera snad někdy také naučí.

 

Odjížděli jsme dost unavení, ale nadšení z toho, co dokázala nejenom ona, ale i my. Opravdu velké díky patří Karlovi za nezměrnou trpělivost, kterou prokázal při výcviku té naší „puberťačky“ jakož i Mirkovi a ostatním z Horys-lovu.

 

V červnu bychom se rádi zúčastnili týdenního výcvikového pobytu, kde jak doufám pokročíme v loveckých disciplínách, abychom se jednou mohli účastnit zkoušek vloh ohařů.

 

Nejsme sice členy žádného mysliveckého spolku, ale doufáme, že i tak se nám to podaří. Budeme se o to rozhodně snažit…

 

11. května 2008

FERA + Josef a Štěpánka