Bárny - jak to všechno začalo......
Hezké povídání a fotografie od Martiny Navrátilové.

Když jsem si pořídila štěně maďarského ohaře, neměla jsem v plánu lovecký výcvik. Všude jsem četla, že maďarský ohař je lehce cvičitelný a poslušný pes. Začala jsem chodit na klasický cvičák, kde všechny disciplíny plnil na výbornou. Jediný problém byl, že se zde evidentně dost nudil. Po půl hodině začal kňučet, když se zrovna nic nedělo, koukal kolem sebe, kde se co děje. Nejraději běhal po lese a čmuchal různé stopy. Tak jsem začala mít obavu z další věci, a to, že chytí stopu nějaké zvěře a uteče mi. Byl rychlý, vytrvalý, a i když poslouchal, tušila jsem, že pud pro něj bude silnější motivace než moje volání. Tak jsem se zkusila porozhlédnout po nějaké alternativě k elektrickému obojku nebo neustálé chůzi na vodítku a narazila na internetu na stránky www.zlatylovec.cz a pana Karla Zelníčka. Nejprve mi asi hodinu po telefonu vysvětlovat, v čem spočívají jeho názory, metody a jakým způsobem pracuje. Docela mě udivila jeho teorie, podle které když se pes naučí vystavovat zvěř, přijde s ní do styku a naučí se ji nosit, přestane ji honit. Nebyla jsem o její správnosti úplně přesvědčena, ale říkala jsem si, že za zkoušku nic nedám, a když byly Bárnymu asi pět měsíců, vydala jsem se na víkendový pobyt do Řásné, kde Karel Zelníček vedl výcvik loveckých psů.

Po několika minutách si pan Zelníček ode mě půjčil asi na půl minuty psa a naučil ho chodit u nohy bez tahání a škubání za vodítko. Za ten víkend jsem zjistila, že tohle je pro Bárnyho to pravé. Hrozně ho to bavilo, i když při nácviku aportu zkoušel odpírat poslušnost, nechtělo se mu podřídit se a musel být vystaven troše tlaku a nucení.

Na dalším pobytu se Bárny naučil nosit zvěř a to bylo teprve něco pro něj. Poslouchal na slovo a největší odměnou pro něj bylo, že mohl zvěř donést nebo ji stopovat na vlečce. Vystavoval bažanty a skákal do vody pro kačenu, prostě byla to radost vidět ho, jak je šťastný.

Byli jsme pak u Karla ještě asi třikrát, také jsem cvičila sama. Problém je ale sehnat zvěř, na které bych mohla cvičit, což v Řásné a teď už ani v Brně s Karlem není problém. Vždycky má několik kusů pernaté a srstnaté zvěře, na které si všichni pejsci a jejich vůdci vyzkouší různé disciplíny.

Teď je Bárnymu rok a půl. Máme za sebou zkoušky z vloh a podzimní zkoušky, oboje v první ceně, a obstáli jsme i ve velké konkurenci zkušených myslivců. Ještě se chystáme na speciální zkoušky z vodní práce, ale to je Bárnyho nejoblíbenější disciplína, tak bychom je snad měli zvládnout.

Dalším úspěchem, pro mě velmi důležitým, je, že mi pes ještě ani jednou neutekl a vodítko používám pouze sporadicky. Ohař se na vodítko nehodí a procházka na vodítku pro něj rozhodně není. Chodím do lesa, na louku i pole, kde je spousta zvěře. Často vidíme srnku a hlavně je tam spousta bažantů. Bárny je vystaví, ale nehoní, nevyráží a opravdu věřím tomu, že by ho ani nenapadlo mi utéct. Občas mu seženu bažanta nebo kachnu a cvičím s ním, protože vím, že je to pro něj nejlepší zábava. Snad se brzy dostaneme i na hon, tam by byl opravdu v sedmém nebi. Maďarská vižla je opravdu výborné plemeno, které je ochotné vás poslouchat, jen mu musíte být schopni dát, co potřebuje. Hodně pohybu, neustálou aktivitu.

Tímto článkem bych chtěla poděkovat Karlu Zelníčkovi za jeho rady, které mi při výcviku dal. Bárny je nadaný pes s dobrým nosem, já jsem se taky snažila, ale věřím, že bez Karlovy pomoci bychom rozhodně nedosáhli takových úspěchů, nebyla bych se svým psem tak spokojená, jak jsem. Taky jsem si díky výcviku získala Bárnyho „obdiv“ a díky tomu mě bere jako svého vůdce.

Rozhodně bych chtěla doporučit všem, kteří vlastní ohaře nebo jiné lovecké plemeno, aby s ním absolvovali nějaký lovecký výcvik, ať už u Karla, nebo jinde. A čím dříve, tím lépe. Začít můžete už ve čtyřech měsících a vyplatí se vám to. Se psem navážete pouto, které se vám vrátí v jeho lásce a také poslušnosti.

 

Martina Navrátilová, vůdce