Proč zrovna lovecký pes

Pro pořízení   psa jsme se rozhodli po pečlivém zvážení, i když některé věci člověk i tak dopředu neví.  Rozhodli jsme se pro psa a ne ledajakého, ale loveckého. Vybízela k tomu okolní krajina ve které jsme zakotvili, kterou je Moravský kras. Takže okolí lesů a v něm srnčí, jelení, mufloní (na tu jsme ještě nenarazili, ale dle známých tady je) a černá zvěř. Je pravda, že by se tady hodil spíše nějaký barvář, ale chtěli jsme psa většího plemene a tak trochu jsme „patrioti“ a proto padla volba na ohaře - Českého fouska.  Dle encyklopedie lehce cvičitelný pes (s čímž dneska bychom  trochu polemizovali a asi i u každého ohařího plemene).  Ale výcvikáři třeba poopraví.

Rozhodnutí pořídit si psa padlo ke konci léta roku 2006. Takže jsme se vydali na výstavy, které se konaly v Brně a tam jsme se dívali jak psíci vypadají. Následně jsme se spojili s poradcem chovu pro Jižní Moravu a domluvili jsme se, že bychom chtěli, aby štěně bylo k odběru někdy v červnu. Důvodem byla zkušenost ze zimy která tady u nás trvala skoro až do května a závějě sněhu tvořily okolo cest i metrové bariéry. Avšak zima byla mírná a tak jsme se dívali i na inzeráty a jeden jsme objevili.

Napsali jsme chovatelům a po vzájemné domluvě jsme se jeli v březnu 2007 na štěňata podívat až do Jindřichova Hradce. Byl jim 1 měsíc, takže to se ještě nedá nic moc poznat. A samozřejmě když jsme uviděli těch 10 kuliček, všechny stejné, zapomněli jsme na všechny možné poučky o vybírání štěněte. Vybrali jsme si Ara. Líbily se nám jeho mohutné tlapky a hvězdička na čele.  
A tak se stal dalším členem naší rodiny a my ho včetně dětí zahrnuli péčí, kterou potřeboval. Vybírali jsme ho s našimi dětmi a byli jsme z něho nadšení. A je dodnes rituálem ranní loučení se s Arem, když děti odcházejí do školy. A Ar je samozřejmě mohutně vítá, tak jako ostatní členy rodiny při návratu domů.

Samozřejmě jsme přečetli knížky a informace na internetu a začali vychovávat. Jenže Ar byl od malička štěně zvídavé, samostatné, i když si nás svým způsobem hlídal. A hlavně, už od malička se projevoval jeho dobrý nos. Takže čichal kde co mohl a hlavně po té stopě se vydával. Základní povely jsme spolu zvládli, ale přivolání bylo horší a v poli či v lese ho nezajímaly ani pamlsky, na které jsme ho lákali. 

Těch zajímavých pachů, to nás vyslověně odstrkoval čumákem, co mu to tam cpeme, že ho to nezajímá. Ar je jinak pes klidný a zároveň lovecky velmi temperamentní. Už jako malé 5-ti měsíční stěně se projevil jako hlasitý za srnkou, která mu neprozřetelně přeběhla metr od čumáku a my  jsme byli dál, takže vyhrál hon za srnkou. My jsme zůstali stát a něvěděli, co bude. Slyšeli jsme ho štěkat a najednou ticho. Během chvilky se však vrátil a my ho za návrat pochválili. Od té doby jsme si museli dávat pozor, aby se toto nezopakovalo. A musíme hlídat stále. I když se stalo, že byl rychlejší jak my a utekl po stopě a opět jsme slyšeli štěkání, potom ticho a návrat.  

Dost velkou chybou ve výcviku, byl nevhodný výběr cvičiště poslušnosti, kam jsme se rozhodli s Arem chodit taky kvůli socializaci s ostatními psy. Cvičitelka měla malé zkušenosti s různými povahami psů a jelikož naše zkušenosti byly také nulové, tak jsme to včas neodhadli. 
Další vybraný cvičák už byl lepší, výcvikářky které ho vedou mají několikaleté zkušenosti s různými plemeny a různými povahami. A hlavně my už jsme věděli co a jak chceme, aby Ar dělal a domluvili jsme se s výcvikářkami, že některé věci budeme dělat po svém.  

S výcvikem loveckým jsme začali v podstatě cca v jeho půl roce a to základním povelem aport. Už jako malý Ar rád věci nosil, ale nechtěl přinášet a prostě si s nimi hrál a ke hře vybízel i nás. Takže jsme přestali mu cokoliv házet a začalo učení povelu DRŽ a PUSŤ. Nejprve držení ruky a potom jiných předmětů. To jsme dělali poměrně dost dlouhou dobu. 

Když jsme si řekli že toto umí, nastala další fáze a tou byl povel APORT. A tady nastal kámen úrazu, ne a ne na tento povel si něco vzít sám. Nepomohly ani rady vytahání za uši. Takže jsme hledali s manželem na internetu školy, které se zabývají loveckým výcvikem a přihlásili se na první možný termín do školy Horys lov. To byl Arovi právě rok.

První víkend v březnu 2008, který jsme tam na střídačku s manželem prožili, byl tvrdý, ale dal hodně nám jako lidem, kteří chtějí loveckého psa vycvičit, tak i našemu psovi. Tam se zapracovalo na Aportu a ten se cvičil po oba dva dny. Doma už jsme samozřejmě necvičili tak intenzivně, ale za 14 dní jsme si výcvikový víkend zopakovali a mohli jsme se pochlubit, že Ar už na povel aportuje. 

Samozřejmě, že ne bezchybně, ale byl to, alespoň pro nás, obrovský posun. Protože od tohoto se odvíjí všechen následný výcvik a práce na dalších loveckých disciplínách.

„Než dáte psovi povel, dobře si rozmyslete, jak ho potrestáte, když ho nesplní. Pokud toto nemáte ujasněné, povel raději nedávejte.“

Samozřejmě jsme cvičili od mala povel DOWN. Avšak tady se projevovala Arova velká nechuť poslechnout a jít si za svým, až teprve nyní v jeho roce a dvou měsících, už to snad začíná vypadat nadějně, ale abychom nezakřikli. Ještě je dlouhá cesta před námi.