Ztracená.

Práce ze ztracenou (v uvozovkách) zvěří vypadá podle modelové situace, kterou se pokusíme nastínit.

Pes nesmí nikdy vidět, kam zvěř pohodíme. Tento cvik se zkouší u všech plemen, kde je vyžadován aport a to v mnoha obměnách. Důležitá je povelová technika, při tomto cviku dáváme zásadně povel ztratil, nebo ztracená a klademe velký důraz na perfektní vypuštění psa. Důležité je to proto, aby pes ihned věděl, že od něj žádáme přinesení zvěře z nějaké krytiny a on ani my vlastně nevíme, kde se zvěř nachází - na zkouškách to opravdu nevíme! Takže každé ulehčování, jakakékoliv, při nácviku této disciplíny škodí pejskovi do budoucna.

K tomuto cviku, který není, jak by se na první pohled zdálo, vůbec lehký, přistupujeme až po zvládnutí aportu na viděnou. Pokud začneme tento cvik nacvičovat před tím, než je upevněn aport na viděnou, může se stát, že cvik ztracená nebude správně zvládán.

Začínáme s nižší krytinou, odložíme pejska, vyjdeme asi deset kroků a odhodíme zvěř do krytu, který musí být tak vysoký, aby odhozená zvěř nebyla vidět, vrátíme se k pejskovi a s povelem ztracená jej vyšleme pro zvěř.

Splníme hned dva výcvikové požadavky:

Za prvé, nacvičíme pejska, aby na povel ztracená vyrazil dopředu, směrem ve kterém je předpoklad, že se kus nachází, což ocení hlavně retrívři, kteří mají disciplínu vysílání psa do směru. Tady se u retrívra kladou základy pro budoucí nácvik povelu dopředu. Výhodou je, že cvik je prováděn na zvěři, práce psa je chuťová a při nácviku se využívá lovecký pud.

Za druhé, vždy při povelu ztracená pes musí vědět, že se jedná o přinesení zvěře z místa, kam není z místa vypuštění pejska na zvěř vidět a tím se učí pes pracovat nosem, ne očima, to je velký rozdíl od aportu na viděnou. Pokud má pejsek upevněný aport a při nácviku této disciplíny pochopí, že na povel ztracená v prostoru, do kterého jej vysíláme, se kus zvěře určitě nachází, pak stačí důsledně při výcviku trvat na tom, že po povelu ztracená se pejsek nesmí nikdy vrátit s prázdnou.

Zdůrazňujeme zde ještě jednou, že se jedná o práci nosem, ne očima. Totiž, jak naučíme pejska hledat ze začátku, tak bude pracovat celý život a nos je jeho nejlepší smyslový orgán.

Když zvládne tento začátek, tak jej necháme se dívat pouze na naše vykročení do směru, ale ne na samotný odhoz. Tím jej učíme vyrážet na povel ztracená vpřed a následně dohledávat nosem. Později už ho nenecháme se dívat ani na vykročení do směru, ve kterém bude zvěř odhozena a ve kterém se bude pejsek vysílat za odhozenou zvěří a postupně prodlužeujeme dohledávky až na vzdálenost padesát kroků.

Cvik postupně ztěžujeme, třeba tak, že zvěř odhodíme do krytiny, když se pejsek nedívá, jdeme s ním dál a k místu odhození se vracíme z opačné strany tak, aby pejsek měl odhozený kus ve směru proti větru. Pak jej směrem ke kusu vypouštíme. Tím upevňujeme práci nosem, protože pejsek nemá jinou možnost, jak kus dohledat a přinést. Později můžeme takto cestou odhodit více kusů a pejsek je postupně proti větru dohledává. Zde jedna dobrá rada, zpočátku se vám velmi často stane, že místo odhozu zapomenete. Proto se snažte vždy si místo odhozu dobře zapamatovat.

Pokud se vyskytnou chyby při uchopení kusu, při přinášení (překusování, pouštění, poponášení, odbíhání s kusem do stran), nejedná se o chybu v provedení cviku ztracená, ale je nutno se ihned vrátit k nácviku aportu a upevnit aport. Po dohledání už musí být fáze, spočívající v uchopení kusu a jeho správném přinesení natolik upevněná z nácviku aportu, že tuto fázi pejsek musí provádět naprosto spolehlivě.

Situaci postupně ztěžujeme. Při opakovaném procvičování zjistíme, že si pejsek cvik začíná ulehčovat tím, že se snaží jít po naší stopě až do místa odhozu a pak už ví, že z místa, kde naše stopa končí, je kus poměrně snadné nalézt. Proto k místu odhozu přicházíme zezadu nebo ze strany.

Později odhazujeme kus do krytiny a pejska vypouštíme i po větru. Tak se pejsek učí stále více využívat nos a získává více zkušeností s prací ve větru, učí se, jak vítr při práci využívat. Pokud soustavným opakováním tohoto cviku předložíme pejskovi k řešení dostatek rozmanitých situací, tj. různé druhy krytin, například travní kryty různé výšky a hustoty, terén, porostlý keři, lesní porost, pokud budeme měnit členitost terénu, naučíme pejska pracovat hlavně nosem, což pak pejsek využívá při nácviku dalších disciplín, jako jsou vlečky a barvy.

Cvik ztracená postupně provádíme i v terénu, který je zapachován skutečnou zvěří a postupně jej provádíme v zazvěřeném terénu. Často se stane, že odhodíme kus do krytiny, kde je ukrytá zvěř a pejskovi se podaří při dohledávce odhozeného kusu zvěř vypíchnout. Zde se pak další chování pejska liší podle toho, zda se jedná o ohaře, slídiče, nebo o retrívra.

Často se může při ztížených podmínkách, kdy je kus odhozen do špatně prostupné krytiny, nebo při neupevněném aportu stát, že pejsek kus navětří (tento okamžik zkušený vůdce velmi dobře pozná), ale tváří se, že kus nemůže najít, někdy dokonce "snaživě" hledá dál. To je situace, kdy pejsek kus zapírá. Toto peskovi samozřejmě nedovolíme a cvik musíme v každém případě dokončit i za cenu, že jej ke kusu přivedeme. Tím si pejsek uvědomí, že my o kusu dobře víme a že vyhýbání se provedení cviku se mu nevyplatilo a že výhodnější je cvik provést, protože pak následuje pochvala.

Cílem povelu ztracená je, aby pejsek vyrazil dopředu v ukázaném směru, prohledal určený prostor, z tohoto prostoru nevybíhal a tento prostor rychle a důsledně proslídil. V myslivecké praxi se tento cvik velmi dobře dá využít, pejsek, který jej nezvládá, je pro mysliveckou praxi hůře použitelný.