Navádění psa.

Navádění, nebo také směrování pejska není jen doména retrívrů, jak se dnes zdůrazňuje. Úplně stejně je použijeme u ohařů, španělů či teriérů. Ale pouze u retrívrů je směrování budováno jako samostatná disciplína.
Pokud si představíme zkoušky vloh (jarní zkoušky) pro ohaře, neměli by být pejsci ovlivněni výcvikem, jinými slovy málo zkušení, aby ukázali své vrozené vlohy, bez ovlivnění výcvikem. Částečně je to nesmysl, když nebudeme pejska směrovat a cvičit určitým způsobem, hrajeme vabank o to, jestli uspějeme, nebo ne. Každý, kdo jde na zkoušku, chce na ni být v rámci svých možností perfektně připraven. A tak i na jarní zkoušky již musíme mít směrování pejska určitým způsobem připraveno.
Tím se dostáváme ke směrování pejska jako k základu, který využijeme už na nejnižším typu zkoušek, na jarních zkouškách a z toho lze vyvodit, že určitou úroveň směrování musí pejsek zvládat jako jednu ze svých prvních disciplín.
Směrování využijeme nejvíce při práci v poli, ale také v lese, nebo třeba v rákosí. Pes, který umí poslechnout náš povel ke změně směru, je jednoznačně ve výhodě. Dokážeme jej navést na zvěř, kterou z našeho stanoviště vidíme a kterou pejsek ještě nezaregistroval, pomůžeme mu při zhoršených povětrnostních podmínkách, prostě naučíme jej s námi při práci těsně spolupracovat. Konečný výsledek však závisí i na mnoha dalších faktorech a navedení je jeden z dílů skládanky. Je na nás, abychom poznali, kdy pejsek směřuje k cíli a pak jej naše směrové povely mohou dokonce rušit, zmást a kdy nějakým způsobem dává najevo, že teď potřebuje poradit a pak mají směrové povely vysokou účinnost.

Trénink směrování provádíme průběžně, během vycházky. První fází je vykročení do žádaného směru společně s povelem ukázání rukou, důležité je, aby pejsek byl poslán tam, kde jej něco zajímá.  Tímto si ho hned od začátku zvykáme na spolupráci  mezi námi a  prohlubujeme vzájemnou provázanost při práci. Promítne se nám to v budoucnu.
Poté, co pejsek pochopí, co má dělat, začneme  prodlužovat vzdálenost, na kterou má jít po vyslání do směru. Změnou terénu učíme pejska nebát se změn a současně prohlubujeme vzájemnou důvěru, pejsek věří, že mu radíme dobře. Tyto začátky jsou velmi důležité pro pozdější lovecky-výcvikovou činnost našeho svěřence.

Zatím není rozdílu v přípravě plemen, ten nastane až při specializování nácviků podle plemenných dispozic. U ohařů kombinujeme navádění s hledáním v poli, upevňujeme ovladatelnost, kterou využijeme třeba při nahánění v rákosí. U španělů nebo teriérů využijeme navádění při hledání a posílání do směru. Když zvládneme navedení, snažíme se prodloužit vzdálenost, na kterou jsme schopni psa navést a postupně také volíme obtížnější terén.
Základem je, aby pes během nácviku vždycky po navedení něco našel, pak se nemusíte bát, že nebude chtít chodit do žádaného směru. Je to odměna, ovšem po zvládnutí aportu.

K nejnáročnějším způsobům navádění patří způsob, aplikovaný u retrívrů, kde je navádění přímo speciální disciplína. Navádění se provádí často na velké vzdálenosti, kdy pejsek mění v terénu svoji pozici podle pokynů vůdce tak, aby se co nejrychleji dostal ke kusu zvěře. To znamená, že pejsek musí perfektně reagovat na povely doleva, doprava, dopředu a zpět. Důležité přitom je také umět zastavit pejska tak, aby zastavil tak rychle, jako když šlápnete na brzdu a zaujal postavení směrem k vůdci a čekával jeho další směrový pokyn. Při těchto cvicích se projeví spolupráce s vůdcem a práce psa nosem.

Je chybou myslet si, že stačí naučit pejska chodit jako na provázku, bez určité samostatnosti se neobejdeme obzvláště ve ztížených podmínkách. S pouhým navedením vystačíme v ideálně přehledném terénu, neboť pro pejska je jeho optický horizont níž, než náš. V případě ztížení podmínek následuje totální selhání, již jsem tyto chyby viděl a na soutěži mají fatální následky.

Z všeho, co bylo uvedeno výše vyplývá, že úspěšné navedení je souhra cviků, které na sebe zdánlivě nenavazují, ale kde nedocvičenost některého prvku v celé skládance pak může znamenat selhání pejska zejména v navádění na velkou vzdálenost (100 a více metrů), při obtížných terénních podmínkách (vyšší travní kryt, terénní nerovnosti) a při těžkých povětrnostních podmínkách (silný vítr).