Aport

Nácvik aportu bývá někdy zanedbáván na úkor hledání u ohařů a španělů, nebo ovladatelnosti u retrívrů. Přitom je to ten nejdůležitější cvik pro loveckého psa vůbec. Aport je alfa omega každého pejska. Je vyžadován na většině zkoušek v mnoha podobách, ať je to pohozená, ztracená, nebo vlečka, vždy je za tím jen a jen aport. Je to cvik, který, ač se to nezdá, navazuje na spoustu jiných disciplín, se spoustou souvisí a i když nám to nepřijde, má velký vliv na výkon pejska samého.

Kvalitně nacvičený aport nám v budoucnu ušetří spoustu problémů s dalšími cviky. Většina cvičitelů dělá tu chybu, že nedostatečně nacvičí přinášení a po prvních úspěších ihned pokračuje s výcvikem dále. Neboli – neupevní přinášení a hned přechází na náročnější cviky, u kterých nastanou postupem času vždy problémy. Takto přeběhnutý nebo urychlený aport se velmi špatně napravuje. Je to nejtěžší část výcviku psa, ovšem, když se správně provede, máme vynikající zvíře.

Důležitá je též přípravka štěněte. Správná příprava štěněte, která ho chystá na jeho budoucí dráhu, je velmi důležitá. Nenásilné cviky, které cvičíme třeba během vycházky, později zúročíme. Jde o držení různých předmětů v mordičce (morda je myslivecký název pro tlamu psa), jejich cílené nošení, cílené ze strany vůdce, ne štěněte, učení předsedání a pouštění na povel, ne dřív. Hra samotná už musí mít prvky disciplíny, čímž si štěně zvyká na naše reakce během cviku, které nebudeme měnit. Postupně začneme odlišovat hru a práci. Tento postup je dobré aplikovat asi od 4 do 8 měsíců.

Mám velmi dobrou zkušenost s jedním vůdcem, pánem v důchodu, který nikdy pejska necvičil. První zkušenosti s výcvikem svého pejska retrívra začal sbírat právě v naší škole Horys-lov. I přes svůj vyšší věk začal se svým štěnětem pracovat v naší Lovecké škole, své první výcvikové zkušenosti získal teprve u nás. Po několika návštěvách se stali sehranou dvojicí, po krátké době úspěšně složili zkoušky vloh, poté pak lesní zkoušky. Bohužel, k velké lítosti všech, kteří oba dva znali, pejsek uhynul na vrozenou vadu, o které nikdo nemohl vědět. Protože pán nechtěl zůstat bez přítele, pořídil si ode mne po mé ohařce Citě štěně (bratr mého vlastního psa Ferguse, je jen o rok mladší). U tohoto pejska výborně využil své předchozí zkušenosti a na výcvikovém víkendu v Brodě, kdy měl pejsek už 4 měsíce, uvedl některé přítomné do rozpaků. Jeho výkony byly vzhledem k stáří pejska více než přiměřené, zvládnul aport na viděnou i ztracenou, ovládání pejska během hledání bylo příkladné, když jsme jej pustili na barvu jen na seznámení, tak ji vypracoval. Jejich souhra byla vynikající, bylo nádherné vidět, jak si ti dva rozumějí. Nejde o to, jestli je lepší než druzí, ale o to, jak vůdce dokázal hravou formou, kterou využil naplno a beze zbytku, připravit štěně na budoucí práci a pejsek z toho byl nadšen. Tento příklad uvádím proto, abychom si uvědomili, že vždy máme nevyužité rezervy.

Výcvik aportu začínáme držením činky v mordě, pejsek musí na povel Aport otevřít mordu, uchopit činku, sevřít a držet. Držet do té doby, než dáme povel Pusť. Je třeba odlišovat co nejvíce tyto dva povely a i naše chování musí být u každého z nich stále stejné, abychom pejska ze začátku učení nemátli. Pokud zvládne tento cvik, přikročíme k sebrání aportu nad zemí, nebo na zemi. Nejvíce problémů dělá pejskům se ohnout, aspoň ze začátku. Kakmile se sám a ochotně začne shýbat, máme vyhráno.

Až když spolehlivě bere aport do mordy, před vámi, na vodítku, ze země, vždy jen na vodítku, pozor, nepouštět, jinak si říkáme o maléry, pejsek se nám naučí vyhýbat cviku a tento postup bude později aplikovat při každé činnosti, která se mu nebude líbit a nelíbí se mu všechny, které ho nebaví. Už tady při cvičení aportu se mezi námi rozvíjí vzájemná spolupráce, kterou zužitkujeme později.

Pejsek nám bere předmět ze země, další postup je rozvinutí předchozí činnosti, pohodíme činku asi na dva kroky před nás, pomalu se rozejdeme směrem k čince, u ní zastavíme a na povel aport pejsek sebere předmět ze země, pokračujeme v chodu, po pár krocích zastavíme, pejska necháme předsednout a na povel Pusť odevzdat.

Učíme ho tak brát předmět ze země za pohybu a hlavně s ním v mordě jít, což bývá z kraje cviku velký problém. No a když už nám pejsek chodí s aportem v mordě, prodlužujeme vzdálenost, po kterou musí pes absolvovat s tou nepříjemnou věcí v puse.

Tyto fáze jsou většinou spíše nezáživné, ale pejska to začne strašně bavit, když měníme prostor k výcviku a ztěžujeme úkoly, které má provést. Hledání jakoby ztraceného předmětu psy strašně baví a můžou se přetrhnout, aby něco našli. Na tyto cviky plynule navazuje nácvik aportu na viděnou a nácvi ztracené pohozené zvěře. Ale to je už další kapitola.