Rubrika Výcvikové disciplíny je rozdělena na sedm podrubrik s názvy:
Ovladatelnost, Aport, Ztracená, Stopa, Slídění a nahánění, Navádění psa a Práce v terénu.
Toto rozdělení jsme zvolili tak, aby bylo možno práci loveckého psa rozložit na jednotlivé dílčí činnosti, které musíme cvičit odděleně, ale které se v lovecké praxi navzájem překrývají a vzájemně doplňují. Lovecký pes se tyto disciplíny musí nejprve naučit perfektně zvládat odděleně od sebe, protože každá je něčím sama o sobě specifická. Při nácviku každé následující disciplíny se však už vychází z prvků, které byly naučeny v disciplínách předchozích.
Při samotném nácviku se nepostupuje po kruhu tak, že se začne první disciplínou, pak druhou a výcvik končí naučením poslední disciplíny.
Výcvik se provádí po vzestupné spirále tak, že se k disciplínám předchozím vracíme po naučení disciplín následujících, ale začínáme jakoby na vyšší hladině tak, že vytváříme při cviku náročnější podmínky, ve kterých musí pejsek pracovat a také již využíváme dynamické strereotypy, které se pejsek naučil při ostatních disciplínách. Takto se v průběhu výcviku, pokud chceme mít pejska mít připraveného na opravdu špičkové úrovni, ke každému cviku opakovaně vracíme a nároky na preciznost provedení postupně zvyšujeme. Upevňujeme spolehlivost provedení cviku i v obtížnějších podmínkách tak, aby pejsek podával stabilní spolehlivé výkony.
Pokud jsou jednotlivé disciplíny nedostatečně procvičeny a upevněny, výkon pejska je nevyrovnaný, což se projevuje zejména nevyrovnanými výkony na jednotlivých zkouškách, pejsek pak jde spíš na náhodu a projevuje se to neúspěchy v disciplíně, kterou "on přece tak perfektně umí".
Výše uvedené rozdělení jsme takto zvolili pro účely tohoto textu.
Ovladatelnost
je absolutní základna, ze které můžeme dále vycházet.
Psa musíme umět přivolat za naprosto každé situace. Kdo nemá zvládnuté dokonale přivolání, se často dostává do situace, že "nemá" psa, tedy nemá s kým cvičit. Snadno se to řekne, hůře nacvičí. Dokonalé přivolání má vůdce tehdy, když psa odvolá z každé situace, třeba i ze rvačky, ze štvaní srny . .
Pes musí poslechnout na jeden povel, čím je nutno při povelu použít meně razantní intonaci, tím lépe. Samozřejmostí jsou cviky sedni, lehni, vstaň, zůstaň, bez kterých se žádný cvičitel neobejde. Dále se jedná o chůzi u nohy bez vodítka a s vodítkem, kdy se může klidně stát, že pes bez vodítka jde u nohy dobře, ale na vodítku táhne.
Nedílnou součástí poslušnosti je souhra dvojice vůdce-pes, která se projevuje zejména ve skutečné myslivecké praxi a na zkouškách lovecké upotřebitelnosti se hodnotí při posuzování klidu na stanovišti, klidu před zvěří, chování po výstřelu a při imitaci lovu - šoulačce.
Nakonec, ale neméně důležité je umět psa kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek zastavit - "zadaunovat", nebo pes musí na povel zastavit, otočit se k vůdci a čekat na další povel. Dokonalé zvládnutí tohoto cviku se dá považovat za velmi obtížné.
Aport
je nejzákladněnjší disciplínou loveckého psa. Pro jednotlivá plemena je na aport kladen různě velký důraz, ale přinášet musí umět každý lovecký pes. Nejmenší důraz na přinášení je kladen u norníků a honičů, největšími specialisty na přinášení v rozličně složitých situacích jsou pak retrívři.
Aport je povel k přinesení předmětu, který pes vidí, nebo který viděl padat a má možnost si zapamatovat místo dopadu. Specialitou špičkově vycvičených retrívrů je zapamatování si až deseti míst dopadu předmětů nebo kusů zvěře.
Povel Aport je absolutní příkaz k přinesení, pes může pro kus vyrazit až poté, co dostane povel aport a NIKDY, zdůrazňuji NIKDY se bez tohoto předmětu nesmí vrátit.
Dobře nacvičený aport je základem ostatních cviků.
Ztracená
Je také povel k přinesení, rozdíl od aportu je v tom, že pes (a někdy ani vůdce) přesně nevědí, kde se kus nebo předmět nacházejí. Vůdce musí před tím, něž dá psovi povel ztracená mít jistotu, že v daném prostoru, do kterého psa vysílá, se kus nachází. Pokud tuto jistotu nemá, neměl by povel ztracená dávat, ale měl by použít povel pro hledání, který znamená, že pes musí nejprve najít a pak přinést s tím, že předmět v daném prostoru také být nemusí.
Ztracená je také absolutní povel pro přinesení, pes se nikdy nesmí vrátit s prázdnou.
Ztracená pro psa znamená, že v támhletom prostoru něco určitě je a ty to MUSÍŠ přinést.
Stopa
je další forma aportu. Je to aport, kdy pes najde předmět nebo kus podle pachové spopy, kterou zanechá vlečený kus, nebo kladeč, který za sebou táhne studenou zvěřinu (popřípadě skupina osob při kapání barvy, kdy po barvě jdou někdy i tři osoby a z barvy se udělá pachová dálnice).
Povel stopa tedy pro psa znamená odtud něco běželo tímto směrem a ty musíš sledovat stopu, na jejím konci najdeš kus, který MUSÍŠ přinést. Zde se vychází zejména z upevněného aportu a vlastní stopa je pak pro psa jen pomůckou pro nalezení předmětu.
Zde jsou velkou chybou psi - "turisté", kteří místo, aby k nalezení kusu využili pachovou stopu, najdou předmět volným hledáním nosem s použitím větru. Chyby vznikají pří nácviku stereotypním kladením vleček, kdy pes už umí odhadnout, kde asi hledaný předmět je a není nucen použít stopu k jeho nalezení.
Vysoce specializovaná je pak pobarvená stopa. Práce na pobarvené stopě jsou doménou slídičů, kteří dokáží sledovat barvu starou i v řádu jednotek dnů, samozřejmě v závislosti na množství barvy na stopě, povrchu a povětrnostních podmínkách
Na zkouškách se pak rozlišuje stopa pána, teplá stopa zvěře, vlečky, nepobarvená stopa a pobarvená stopa.
Slídění, nahánění
je samostatná práce v terénu při vyhledávání zvěře a velmi se liší podle jednotlivých plemen. Více pak bude této činnosti věnováno v příslušné rubrice. Jinak prohledávají terén slídiči, pro kteří jsou na tuto činnost specialisty, jinak při slídění pracují ohaři a retrívři. Práce jednotlivých plemen se liší zejména využíváním větru, rozlišujeme práci s vysokým nosem a práci s nosem při zemi. Každý způsob má své opodstanění a své využití v myslivecké praxi.
Při slídění pak pes buď zvěř vyhání z krytu směrem od vůdce, nebo ji naopak na vůdce natláčí. Jednotlivá plemena se také liší způsobem prohledávání terénu a zejména vzdáleností od vůdce, ve které terén prohledávají. Odlišnost je také při míře spolupráce s vůdcem, některá plemena jsou při práci samostatnější, jiná naopak s vůdcem spolupracují velmi těsně.
Všechny tyto vlastnosti jsou jednotlivým plemenům vrozené, jsou to jejich vlohy, které musíme výcvikem dále rozvíjet a připařováním jedinců tyto vlohy u jednotlivých plemen co nejvíce zachovat.
Navádění psa.
je disciplína, kdy je do značné míry potlačena samostatnost práce psa a dominuje ovladatelnost psa při pohybu terénem, kdy pes se pohybuje jen na základě pokynů vůdce.
Navádění se podle dostupné literatury začalo používat při lovu vodních ptáků, kdy pes musel přinest nejprve kusy, u kterých hrozilo, že by mohly být ztraceny a pak teprve mohl přinést ostatní kusy. Navádění se pak začalo používat i při práci v poli a dnes se z této disciplíny, zejména z důvodu nedostatku zvěře, stává nová, poměrně oblíbená sportovní disciplína zvaná working testy, při které jsou používáni zejména retrívři.
Vycvičit špičkového "workingového" psa není vůbec jednoduché. Zkoušky jsou divácky atraktivní, protože na psa je při práci většinou dobře vidět a výsledek působí velmi efektně. Je však třeba konstatovat, že zde je do značné míry potlačena samostatnost psa při práci na úkor absolutní ovladatelnosti. Pojem samostatnost však nesmí být zaměňován s neposlušností, protože i samostatně pracující pes musí být vůdcem v každém okamžiku ovladatelný.
Práce v terénu.
můžeme rozdělit na práce na poli, v lese a na vodě. Při nich dochází k prolínání výše popsaných disciplín, kde se uplatní dynamické stereotypy, které byly při výcviku dobře upevněny. Tak například disciplína přinášení dvou kachen z hluboké vody zahrnuje navádění psa, slídění na vodní hladině, přinášení.
Obdobně bychom mohli popsat, z jakých jednotlivých dílčích činností jsou složeny všechny ostatní disciplíny, přezkušované na různých zkouškách lovecké způsobilosti pro všechna lovecká plemena.