Zlatý lovec - kam kráčíme

Problematika výcviku a chovu retrívrů - kam kráčíme?

Naše lovecká psí škola se specializuje na lovecký výcvik všech plemen loveckých psů. Původně u mně převažovali ohaři, nyní se výcviku zúčastňuje stále více retrívrů.

Výcvikem retrívrů se zabývám poměrně dlouhou dobu a nyní se u svých žáků, kterými je vždy dvojice vůdce-pes setkávám s mnoha různými dotazy. Při té příležitosti se mně do rukou dostalo mnoho materiálů, kde se občas dohromady slučují různé pojmy.

Tímto článkem jednak v obecnější rovině vysvětluji výcvikové principy, kterými se naše škola řídí a jednak reaguji na dotazy, se kterými se setkávám nejčastěji.

„ …handling je to nejdůležitější, co by měl retriever zvládnout …“ Toto je citace, kterou v poslední době u retrívrů slýchávám velmi často ze všech stran. Ovšem handling – to je jen jedna z velkého množství nezbytných dovedností loveckého psa, která má sloužit pouze jako nástroj k dosažení cíle - to je rychlé nalezení a přinesení ulovené zvěře.

Domnívám se, že zde se zaměňuje cíl (nalezení určeného kusu) a nástroj (handling), přičemž nástroj (handling) je zde povyšován na vrchol výcvikového snažení.
Mám trochu obavu, aby tato záměna neměla za následek změnu řádů pro retrívry tak, že z přezkušování loveckých disciplín se stane přezkušování handlingu.

Slovo „handling“ v sobě skrývá mnohá úskalí. Zkuste si každý toto slovo přeložit do češtiny jedním slovem, nebo jednou větou a zjistíte, že to není tak jednoduché a od různých i velmi zkušených cvičitelů dostanete velmi se od sebe lišící definice.

My v naší lovecké škole dáváme při nácviku spíše přednost českým termínům a za jednu z prioritních dovedností loveckého psa považujeme poslušnost a ovladatelnost. Pokud má vůdce u svého psa dokonale zvládnutou poslušnost a ovladatelnost, tak jej kdykoliv dokáže povelem (slovním, píšťalkou, postojem, …) zastavit, přivolat zpět, nebo vyslat do jiného směru či jej navést do určeného prostoru.

Ruku v ruce s poslušností a ovladatelností je nutno klást nesmírný důraz na kvalitní a stoprocentní aport. Jen zde tedy můžeme hledat příčiny úspěchu či neúspěchu.

Zopakuji: za prvé je to tedy poslušnost a ovladatelnost a za druhé kvalitní a spolehlivý aport.

Pokud se podíváme na chyby při zkouškách, tak velmi často je problém v těchto dvou, dá se říci klíčových cvicích. Nový zkušební řád pro lovecké psy říká v pasáži „všeobecné ustanovení“: „… pes, který prokazatelně načíná nebo hrobaří, či svým neopatrným přinášením poškozuje zvěř, mačká, drtí, musí být ze zkoušky vyloučen …“. Na to je třeba se při výcviku zaměřit a pokud se tohoto ustanovení budeme přísně držet, vyloučíme na trialech třetinu psů.

Na to nám navazuje otázka Trialů pro retrívry: má to být vrchol nácviku psa, nebo specializovaná akce?
Trial je specializovaná akce, je to především soutěž. Vrcholnou zkouškou nácviku psa jsou u retrívrů Mezinárodní všestranné zkozušky z přinášení retrívrů.
U ohařů to funguje bez problémů, máme náš zkušební řád a k tomu řád na Trialy, který je mezinárodně uznáván. Ano, jsou odpůrci tohoto dvojího řešení, ale i západní země, na které se tak často obracíme, to mají zřízené podobně.

Tak potom cvičme podle našeho zkušebního řádu, který vyhovuje našim podmínkám lovu s loveckými psy, k tomu totiž má sloužit primárně. V otázce Trialů se striktně řiďme mezinárodními řády dané pro tento typ akcí. Předejdeme polemice a vyhneme se snaze o další paskvil, to je bohužel naše česká specialita.

Součástí výcviku je také spolupráce pes-vůdce, který by měl pejska podporovat v jeho činnosti, ale zároveň ho nutit k samostatné práci. To vyžaduje velmi kvalitní nácvik, ovšem odměnou je nám kvalitní výkon pejska za každé situace. Díky tomu, že tento nácvik je velmi náročný, ne každý vůdce je schopen jej zvládnout. Totiž i všestranný pes kvalitně předvedený a posouzený, musel projít velmi náročnou přípravou. Pak by se dalo říci, že podpora pejska hraje prim. Ano souhlasím, ale pozor! Dokáže vůdce svého svěřence vést vždy tak, aby to opravdu byla podpora?

Nyní použiji další často velmi slýchaný výrok: „… pes který podporu vůdce nemá, pracuje sice samostatně, ale je na vše sám . . .“. Nic se ovšem nemá ovšem přivádět do krajnosti. Pes, který na mně bude viset světly a čekat jen na to, až jej přivedu vizuálními a akustickými povely ke kusu, pes, který je navyklý jen na tento způsob práce, tak rozhodně pracuje méně efektivně, než pes, který umí zapojit také svou hlavu a nos.

Potom by jsme mohli říci, že u retrívrů to není pravda a tady jeho vůdce nahrazuje jeho smysly, v tomto případě zrak. Pokud se s pejsky bude lovit tak jak se má (jsou to přece lovečtí psi), tak potom spolupráce pes-vůdce, která bude založena prioritně na čekání psa na akustický či vizuální povel kde má hledat a kterým směrem se dát, má za následek (a to vám zaručuji), že ulovíte (možná) pouze ten první kus, jestli k němu navedete psa, protože většinu lovu se zaručeně budete věnovat navádění a zjistíte, že to pro vás nemá smysl. V tom případě jste v pozici cirkusáka, který se snaží předvést cosi vrcholného a efektního, ovšem v praxi dávno překonaného.

Další tvrzení, které často slýchám, je: „ … vůdce je schopen předvídat případné překážky nebo obtíže, umí vylučovat nepříznivé vlivy a využívat vše co může psu usnadnit jeho práci … “ .

K tomu uvádím, že podle mých dlouholetých zkušeností pes po odpovídajícím nácviku tyto situace řeší sám. Pes je tam hlavně pro mně, je to můj pomocník při lovu a práci má usnadňovat on mně ne já jemu.

Spolupráce vůdce - pes je vrchol nácviku a v tom je to jádro pudla. Opravdu umíme všichni nachystat pejska tímhle způsobem nebo si na to jen hrajeme??? A pak nastupuje omlouvání vlastní neschopnosti a snaha o zvýšení svých výkonů snížením výkonů konkurentů, a zase se hledá chyba u celého širého okolí, ale ne tam, kde se hledat má, to je u vůdce. Tam se nehledá, vždyť ten je bez chyby.

Myslím, že bez chyby nejsme nikdo, ale pokud pes selže na vrcholné akci, tak jen ten vůdce, který si místo spílání rozhodčím (jak si to mohli dovolit mu dát takovou známku, zažil jsem to), jen tiše povzdechne: tak s tímhle jsme při výcviku nepočítali - vsaďte se, že takový vůdce bude příště připraven a úspěšný.

V konečném výsledku ani zdaleka „samostatný pes“ nemůže dosáhnout výsledků srovnatelných s výsledky „teamu člověk – pes“. Samostatnost psa během jeho výkonu je jen jednou z veličin jeho úspěchu, ale opět narážíme na spolupráci. Poslušných retrívrů jsem moc neviděl a tady to začíná. Jak můžeme chtít handling na 100 metrů když pejsek není schopen nás poslechnout a vyběhnout na 50 metrů. Další je věc motivace, pejsek musí vědět proč tam má jít, jinak nevidí důvod a maximálně se nudí.

Již v úvodu jsem se zmínil, že druhým základním pilířem nácviku je aport. Při správně naučeném aportu nezná pejsek překážek a každá, kterou cestou potká, je pro něj běžná věc. Jako rozdílné druhy terénu s měnící se krytinou, je to tím, že při předchozím nácviku byl připravován na každou možnost a tím pádem ho nic nerozhodí a nemusí se dívat na mně kam má jít, ukážu směr a jde dokud něco nenajde. Nemusím jej soustavně korigovat akustickým naváděním až přímo ke kusu, on ví, že se nevrací bez splněného úkolu. Korekci pohybu používám, jen když je to nezbytně nutné. A to je ta správná spolupráce. Díky náročné přípravě on věří mně a já jemu. Potom tam, kde jiní bezradně hledají pomoc, tento sebevědomě pokračuje - ví totiž svoje.

Polemizovat o využitelnosti retrívra na skutečném lovu je zavádějící, viděl jsem jich několik špičkově pracovat, ale jen pár z nich byli šampióni, tím chci říct, že to není v počtu zkoušek, ale v kvalitě týmu vůdce – pes. Totiž jestliže ten váš pejsek zaváhá, tak pak už vůdce na nějaké navedení nemá čas, zvěř je totiž již dohledána.

Další tvrzení, se kterým si dovolím polemizovat, je: „ … abychom mohli cvičit retrievry jako v jiných zemích, muselo z našich ZŘ zmizet slídění a stopa živé zvěře. ZŘ byl skutečně změněn pouze z toho důvodu, tedy proto, abychom mohli nacvičit handling …“

Nemůžeme dělat z retrívrů pouhé nástroje k přinášení, myslím, že tím ztrácejí svůj charakter. Pokud mu budeme zakazovat hledat - co z něj zbude? Vždyť je to v první řadě lovec a šelma, a v její základní výbavě je najít a ulovit zvěř. Pokud se vyhneme slídění, začneme nevyhnutelně vyřazovat z našich chovů schopná zvířata s dobrým nosem a dobrou orientací v terénu a ten zbytek bude na úrovni cvičených opic.

Pokud přijmu tezi, že slídění a stopa živé zvěře, hlášení u kusu, a další dovednosti nebudu retrívra učit a zaměřím se s ním jen na přinášení a směrování, bude to pro mně znamenat jediné: Mít s sebou na lovu dva psy, kde jeden bude slídit a druhý nosit. A to je zřejmá vada na kráse jednostranně zaměřeného výcviku.

Navíc níže bude dost podrobně odůvodněna potřeba slídění a sledování stopy živé zvěře na praktickém lovu (pokud poraněného bažanta, schopného běhu, či nízkého letu považujeme za živou zvěř).

Dovolím si malý příklad ze špičkově předvedeného handlingu na rozstřelu na trialu. Zahraniční účastnice vyslala psa pro studený kus, který byl pohozen u betonové zavlažovací skruže na strništi ve vzdálenosti asi 200 metrů. Pes ani vůdkyně pohození neviděli, vůdkyni bylo sděleno, že kus se nachází u betonové skruže.
Pes vyběhl na povel velkou rychlostí vpřed. Na úrovni skruže (asi 40 metrů vlevo od skruže) jej vůdkyně hvizdem zastavila a pes dostal povel vpravo. Pes na tento povel okamžitě vyrazil velkou rychlostí vpravo, kolmo na původní směr pohybu, skruž však přeběhl a vůdkyně jej zastavila asi 30 metrů vpravo od skruže. Na její povel se zastavil a okamžitě se vrátil velkou rychlostí zpět vlevo, opět skruž přeběhl, byl znovu zastaven asi 20 metrů vlevo od skruže. Poté, co byl vyslán znovu doprava, se jej vůdkyni podařilo zastavit u skruže. Tam teprve dostal krátkými hvizdy povel k hledání. Zvěř ihned našel, uchopil a velmi rychle se vrátil a zvěř korektně vůdkyni předal.
Pes tedy opakovaně přeběhl přes místo, kde byla pohozena zvěř a dohledávat začal teprve, až k tomu dostal povel (či spíše svolení)? Položím jen pár otázek:

- Jak velký má být prostor, který je pes nacvičen prohledávat v okamžiku, kdy dostane povel (či spíše svolení?) k hledání?

- Lze psa nacvičit, aby mu byla povelem určena velikost prohledávaného prostoru? Pokud ano, v jakém rozsahu?

- Jaká je praktická použitelnost tohoto psa při dohledávce v situaci, když vůdce na psa nevidí a tudíž mu nemůže dát povel (či spíše svolení?) k hledání?

- Pes začíná hledat, až dostane povel (svolení?) k hledání. Do té doby buď běží určeným směrem (s „vypnutým“ nosem), nebo stojí a čeká na povel vůdce.

Ví vůdce, co pes vše po povelu vpřed v průběhu 200 metrů dlouhého běhu (dokonce se nebojím říct trysku) cestou mine, než dostane povel (svolení?) hledat?

Dále jsem se někde dočetl, jak má vypadat průběh trialu: „ … v prvním kole (zahřívacím) se sloví určitý počet kusů zvěře a provede se přezkoušení psů. Pak následují další kola, kde se – parafrázuji – studené kusy roznášejí podle pokynů vrchního rozhodčího po krajině a psi je dohledávají…“ Dokonce by místa pohození zvěře snad měla být vyznačena tak, aby vůdce viděl, kam má psa navěst. Chci zde jen podotknout, že druhé kolo již ale pak není imitací lovu, kde pes přináší čerstvě slovený kus. Zde psi přinášejí kusy, které měli v mordě již jiní psi a na kterých je pach lidských rukou. Za trial bych tedy považoval jen první kolo, druhé kolo trialu má tak, jak jsem dosud trial chápal jako imitaci skutečného lovu a jak byl dosud prováděn, k imitaci lovu hodně daleko.

K tomuto všemu, co je výše uvedeno, bych rád připojil pár postřehů z účasti
na spoustě akcí se psy v praxi. Tím bude tento článek pestřejší.
Jsou to postřehy, které si sdělovali účastníci honů během praktického lovu s retrívry.

Na honu nikdo nerozlišuje ohaře, retrívry, trialové psy, slídiče, přinašeče. Na honu se posuzuje jen to, jak pes na honu pracuje.

1. Mačkání zvěře.

Na honu všichni všechno vidí a pokud pes při přinášení mačká zvěř, tak příště chodit nemusí, protože toho bažanta (kachnu) chce majitel revíru ještě prodat či jinak upotřebit.

2. Slídění.

Vedoucí honu určí skupinu psů, ať jdou stlačit zvěř odněkud někam (kukuřičné pole, nízká dubina). Když se některá leč jenom přetláčí do následující, jsou psi na volno a musí slídit a vyhánět z krytiny zvěř (suchá travina, nízké, husté neprostupné křoviny, rákosí ve vodě a bahýnku, ..).

3. Dohledávky.

Samostatná kapitola v mnoha podobách a rozmanitostech, tak jak ji přináší konkrétní situace na honu. Psi jsou na honu pro střelce a jako pomocníci honců, nikoliv naopak. Na honu se pes využívá různě. Já zde pro ilustraci popíši čtyři typické situace, které vyžadují od psa při práci vysokou míru samostatnosti.

a) Psi jdou s honci v tlaku.

Honci klepou a natláčejí zvěř na řadu střelců. Po celou dobu natláčky ani vůdce, ani pes na střelce ani na střeliště nevidí. Po odtroubení honci posbírají popadané zhaslé kusy. Pak teprve psovodi vypouštějí psy, kteří zabíhají až do vzdálenosti 100 až 200 metrů za řadu střelců a dohledávají zvěř.

Psi přitom nesbírají kusy, které leží na volné ploše v prostoru střeliště, protože nikdo nechce, aby byly mačkány a znehodnocovány kusy, které lze sebrat ručně.

Vůdce často na psa při práci vůbec nevidí, psi samostatně dohledávají a přinášejí poraněné, nebo zhaslé kusy, které nenašli honci, nebo poraněnou zvěř, kterou dohledávají po teplé stopě.

b) Psovodi se svými psy dělají závěr leče.

Psovodi se psy stojí v lesním porostu ve vzdálenosti asi 150 metrů za řadou střelců. Na střelce ani na střeliště vůbec není vidět. Vychází se z toho, že v této vzdálenosti už většina poraněných kusů dosedne. V tomto prostoru dosedají i zdravé kusy. Při této leči jsou psi na volno, slídí v prostoru, kde zvěř dosedá a vyhledávají poraněné kusy. Zkušený pes umí rozlišit poraněný kus od zdravého a za zdravou zvěří se nerozběhne.

Křídlovaný kus, nebo jinak poraněný, jde po zemi spolu se zdravou zvěří a je pro vůdce od zdravé zvěře nerozeznatelný. Je úkol psa tyto kusy v tomto prostoru samostatně vyhledat a přinést. Pokud poraněný pěšák odejde bokem do krytu, je již nenávratně ztracený.

c) Vůdce se psem doprovází střelce, jdoucího v tlaku.

Střelci jdou společně s honci v tlaku. Přitom střílí bažanty, kteří se při natláčce vracejí přes honce dozadu. U každého střelce jdou dva až tři psovodi. Střelený kus doletí často do značné vzdálenosti. Vůdce za ním vypouští psa, který zmizí v porostu, vůdce na psa zpravidla nevidí a pes musí pracovat naprosto samostatně.

d) Lov kachen.

Pokud je pes přidělen ke střelci, stojícímu v průseku hustého rákosí, musí pes pracovat naprosto samostatně v obtížném terénu – vysoké rákosí, maliní, kopřivy, voda, bahno a vůdce mu může jen ukázat směr a pak se už musí pes spolehnout jen sám na sebe.

Obdobně pokud se jde na večerní slet, probíhají dohledávky za tmy v obtížném terénu, kdy pes také musí pracovat naprosto samostatně.

A na závěr pak uvedeme, co je prioritou naší lovecké psí školy.

V naší lovecké psí škole preferujeme, aby se pes při výcviku dostal ke zvěři hned, když má zvládnutý a upevněný aport a má zvládnuty základy poslušnosti a ovladatelnosti. Tímto způsobem nácviku využíváme vrozené lovecké pudy psa, výcvik je pro něj zajímavější a je veden pro psa přirozeným způsobem v podstatě v době, kdy je pes mladý a mají se mu přirozeným způsobem posilovat a upevňovat lovecké dovednosti.

Domníváme se, že pro loveckou praxi a tím i pro Trialy, které jsou imitací lovu, není vhodné, aby se pes dostal ke zvěři poprvé až v pozdním věku (tři a více let). Pes si ranném věku nenavykne na práci se zvěří a spíše nacvičuje rychlé přemísťování do určeného prostoru na základě akustických a vizuálních povelů. Přitom pes z daného prostoru, do kterého je naveden, přináší v podstatě jakýkoliv předmět, který má pach (dumík, čepice, studený kus zvěře). Domnívám se, že pro praktické použití v myslivecké praxi tím, že psa seznámíme se zvěří až v pozdním věku, ztrácí pes něco, co už se nedá nikdy vrátit zpět.

V naší lovecké škole proto dáváme přednost pustit loveckého psa do zvěře co nejdříve, protože práce se zvěří je mu vrozena. Až bude mít dobře zvládnutý všestranný lovecký výcvik, pak jako nadstavbu doděláváme pro ty, kteří o to mají zájem, vyšší stupeň poslušnosti a ovladatelnosti, což je navádění psa do určeného prostoru i na velkou vzdálenost a tam mu teprve dát pokyn ke hledání.

V naší lovecké škole podle našich zkušeností není problém nacvičit navádění a dlouhé dohledávky z určeného prostoru jako nadstavbu všestranného loveckého výcviku.

Nechci tuto dovednost nijak zlehčovat, ale je to tak trochu více-méně show, pro praktickou práci v honitbě na reálných honech prakticky velmi málo využitelná, jak jsem výše se pokusil poměrně podrobně odůvodnit.

Ale není problém nacvičit tuto disciplínu i u psa, který už má za sebou všestranný lovecký výcvik a bohatou praxi z mnoha různých honů.

14. dubna 2008