Problematika výcviku a chovu retrívrů - kam kráčíme?	Článek Mirka horáčka
Problematika výcviku a chovu retrívrů - kam kráčíme?	Reakce Martina Bulawy

 

 

Práce retrívrů je odlišná od jiných plemen loveckých psů, říká se o nich, že jejich práce je práce specialistů. Specialistů na aport, to znamená práci po ráně.  Retrívrů je několik samostatných plemen, mezi nejoblíbenější patří labradoři, zlatí retrívři, fleti a šejkspíkové. Nejrazantnější a nejvíce chuťová je práce šejkspíků

Od retrívrů se vyžaduje při práci klid, ovladatelnost, poslušnost a obrovská chuť k aportu. Více než u jiných plemen loveckých psů se od nich vyžaduje přinášení v mnoha podobách a v různých stupních obtížnosti. Také ovladatelnost se prověřuje velmi důsledně. Spolupráce vůdce se psem je zde velmi výrazná.

Podle mých zkušeností je třeba dospívajícího retrívra (4 až 12 měsíců) nutit k tělesné aktivitě, je ovšem třeba tuto činnost nepřehánět a přizpůsobit je věku, tělesné dispozici, povětrnostním podmínkám a okamžité kondici psa. Tuto aktivitu je třeba rozvíjet z jednoho prostého důvodu: každý retrívr má sklony k lenosti a k tloustnutí. Tímto způsobem retrívra nejlépe připravíme na budoucí pracovně-soutěžní aktivitu. Když jej neprobudíme včas, budeme mít doma velmi pohodlné a laxní zvíře. Během této přípravky jej nutíme pracovat s nosem a začínáme s aporty, zpočátku velmi nenásilně.

Na rozdíl od ohařů, kde příprava k aportu probíhá někdy velmi divoce, jsou retrívři jemná a citlivá zvířata. Je třeba na to brát zřetel během výcviku a to nejenom u disciplíny aport. I měkké a jemné zvíře se dá správným přístupem naučit spolehlivosti a určité pracovní tvrdosti, která je nezbytná pro vyrovnaný výkon.

Na správně pracujícího retrívra je velmi hezká podívaná. Vysílání do směru a to i na velkou vzdálenost a směrová ovladatelnost s následnou dohledávkou a správným přinesením je velmi efektní. Ovšem musíme mít stále na zřeteli, že s výjimkou barvy se u retrívra s přinášením setkáme naprosto všude.

U zkoušek lovecké upotřebitelnosti u retrívra začínáme zkouškami vloh (dříve jarní zkoušky). Zde je žádoucí, aby se těchto zkoušek zúčastnila spíše mladší zvířata, u kterých ještě nejsou vrozené vlohy ovlivněny pozdějším výcvikem. Jen tak se dá objektivně u pejska posoudit vrozená vloha. Toto posouzení je důležité k dalšímu chovu, pokud se chceme věnovat výcviku. Ovlivnění chovu je velmi výrazné.

Vlohy pro chovnost se také prověřují na OVVR - ověřní vlohových vlastností retrívrů Jedná se o zkoušku, na základě které je možno (po úspěšném absolvování dvou výstav) retrívra uchovnit.

Zkouška vloh ani OVVR však nejsou postačující pro uznání retrívra k lovecké upotřebitelnosti k práci v honitbě.

Sám pamatuji labradory z doby, kdy jich bylo ještě relativně málo. O něco se lišili od těch dnešních, byli drobnější a rychlejší. Sám jsem je viděl pracovat v bažantnici: rychlá a aktivní zvířata, která si v lese v ničem nezadala s ohaři. Při styku se škodnou byli ostří a důrazní, při dohledávce dodavovali postřelenou zvěř. Vím, že toto není příliš žádoucí, ale tito pejsci zachovávali všechny dnes ceněné vlohy. Tento příklad uvádím proto, abych zdůraznil, že chovem se dá i ztratit, nejen získat. Tyto jakoby ztracené vlohy v dnešních psech dřímou, to je genetika, jen je třeba si jich všimnout. Pokud je rozpoznáte, ulehčíte si výcvik.

Odborná kvalita retrívrů na zkouškách velmi vzrostla, je vidět, že boom, který prodělali, již přešel a zvedá se laťka výkonu.

Další důležité zkoušky, kterých se retrívři mohou účastnit, jsou podzimní, lesní, vodní a všestranné. Zde se hodnotí spolupráce psa a vůdce, důraz se klade na paměť, navádění k aportu a hledání v terénu. U hledání v terénu se hodnotí slídění, dohledávka a vlečky pernaté i srstnaté. Specialitou retrívrů je zkouška přinášení, neboli ZPR.

Samozřejmě, retrívři mají také svůj vyšší pracovní standard, v tomto případě field –trial, což je imitace skutečného lovu. Tady se více než kde jinde prověří kvalita pejska a to v rámci poslušnosti, klidu na stanovišti, vysílání do směru, ovladatelnosti a spolupráce s vůdcem. Na živé  pernaté zvěři se pracuje trochu jinak, než na zvěři střelené a již vychladlé. Atmosféra je daleko nervóznější a k chybě není daleko. Tady se projeví skutečná připravenost.

Retrívři si mohou doplnit “vzdělání” také složením barvářských zkoušek a barvářských zkoušek honičů, což však nejsou jejich domény.

Za zmínku stojí ještě dvě z mnoha aktivit, které mohou retrívři vykonávat. Jsou to takzvané working testy a dummy testy. Tyto akce jsou loveckému výcviku o něco vzdálenější, než příprava ke zkouškám lovecké upotřebitelnosti.

V naší škole se při výcviku retrívrů soustřeďujeme na spolehlivý, to je téměř stoprocentní aport, spolupráci s vůdcem a ochotnou, chuťovou práci, která překypuje radostí z činnosti. Výkon takto přichystaného pejska je kvalitní a trvale na výši, nic jej nepřekvapí a se vším se vypořádá.

Mám zkušenost s fenkou labradora, která začala v naší škole lovecký výcvik v 1,5 roce od úplného začátku. Její aport byl v té době velmi nespolehlivý, nedotažený. Po začátečním oťukávání jsme začali fenku učit svižnosti, při hledání radosti z práce. Aport se učila nenápadně během hledání, její vůdkyně zvládla vzájemnou spolupráci a najednou bylo na co se dívat. Ta radost, jakou prožívaly obě (fenka i slečna), když se jim podařila dlouhá vlečka, nebo obtížná ztracená, byla obrovská. O to větší pak byla pro všechny, i pro mne, spokojenost z dobře vykonané práce.