Štvaní zvěře. 

Jedná se obecně o problém poslušnosti. Prostě existuje zde něco (v tomto případě zvěř), co je pro psa silnějším podnětem než je povel vůdce, co má pro psa vyšší prioritu. Jedná se typický příklad jednání psa, kdy pes volí v dané situaci takový vzorec chování, který mu přináší větší prospěch. Tedy neuposlechnutí povelu je chování, které se mu vyplatí.

Protože je pes od nás většinou daleko (pod pojmen "být daleko" pro některého psa stačí metr od vůdce, pro jiného metrů padesát), tak nemáme šanci jej dohnat nebo v daném okamžiku jeho nežádoucí činnost jakkoli přerušit.

Co dělat v okamžiku, kdy už běží za zvěří? NIC. Čekat, občas zapískat (raději, než křičet), to aby nás pes mohl při návratu zpět lépe lokalizovat. V každém případě je lépe nikam neběžet a zůstat na místě. Pes, který umí dobře používat mos se dokáže i po třech hodinách vrátit po své stopě na místo. Jesli se psa rozhodnete ale jít někam hledat, je to vaše volba - jak říkám, zde je každá rada drahá.

Nejhorší, když v dálce uslyšíte brokovou ránu (myslivec psy loveckých, služebních, ...... plemen zastřelit nesmí), ale ......., popřípadě uslyšíte na sinici za terénní nerovností zakvílení brzd, nebo ránu a řinkot plechů a skla.  Píši to zde takto "drsně" proto, že pokud se pes dostane mimo vliv vůdce, musíte počítat s každou možností, bohužel i s tou nejhorší. Finanční následky případné dopravní nehody pak pojišťovna vymáhá na majiteli psa.

Co dělat v daném okamžiku, když se pes vrátí?  NETRESTAT.  A co dál?  Teď jde o to, komu pes utekl, zda zkušenějšímu majiteli, nebo majiteli, který má prvního psa, zda se u tohoto psa jedná o první prohřešek, zda se jedná o notorického útěkáře, zda je to pes mladý, nebo se jedná o tříletého odsříleného matadora. Záleží na tom, jaká je síla podnětu, který je pro psa již silnější, než váš povel, na tom, zda pes v ostatních situacích poslouchá perfektně a toto je jediná, ve které neposlechne.

Proto každý, kdo bez toho, že by psa viděl, jak se chová vůči svému majiteli, jak jde na vodítku, jak reaguje na přivolání, zda reaguje na první povel, zda svému majiteli věnuje nějakou popzornost, nebo zda je venku pro psa jeho majitel úplný vzduch - to se pozná během pěti munut - proto každý, kdo radí na dálku bez znalosti konkrétního psa a jeho majitele, si hraje na výcvikáře a je to jednání přinejmenším nezodpovědné a zavání tak trochu šarlatánstvím. 
Rozumnou radu je možno dát až poté, co psa mám aspoň na chvíli v ruce.

Jaké máte možnosti: Ono pak odstranění tohoto problému je běh na dlouhou trať a je třeba zkoušet pro každý případ nějaký jiný postup. Někdy stačí mít psa "na dostřel", mít u sebe plechovku od piva, naplněnou kamínky a v okamžiku, kdy se mu rodí v hlavě myšlenka na útěk (máte na to tak setinu vteřiny), po něm tuto plechovku hodit. Pes se lekne a myšlenky se vzdá. Pokud propásnete onen prchvý okmžik "zrodu myšlenky" v hlavě psa, už nic nehažte, je to zbytečné. Tedy je třeba jej pozorovat a z jeho pobyhu  umět číst jeho chování v následujícím okamžiku. 
Někdy stačí, když se k vám pes po dokončení štvanice vrátí, tak si jej nevšímat, obrátit se a beze slova jít směrem k domovu. On by měl jít za vámi. Pes svévolně opustil smečku a nesmí považovat za automatické, že jej vůdce přijme do smečky zpět. Jdeš pryč? tak si jdi, ty mne nezajímáš. Člen smečky nesmí bez povelu vůdce lovit na vlastní pěst.
Také Vám mnozí dají spoustu rad, co všechno - možné, i nemožné a kam - máte na psa uvázat, aby mu to znemožnilo útěk, někteří poradí stopovačku. Ale co když se někde - dva kilometry od vás - s ní o něco zaklesne a jak jej pak nenajdete? Co si pak vezmete na onom rádci? Někdo vám dá spolehlivý návod ve formě použití elektrického obojku. A co když pes začne zdrhat vždy, když mu obojek sundáte, nebo se naučí zabíhat za dosah signálu přístroje?
Takovýchto rad vám dodám kbelík, a když se začnu více snažit, tak klidně i dva. Jsou to výcvikové zkratky, které (možná ?!?!) vyřeší daný problém, ale neodstraní příčinu.  A nebo si namísto jednoho problému vyrobíte ještě jeden navíc a pak budete řešit problémy dva. 
Pomůcky patří do rukou odborníka, který by vám měl vysvětlit výhody i úskalí jejich použití v daném konkrétním případě !!!

Je třeba přijmout dvě opatření. Zamezit, aby pes již neměl příležitost utéct a v té době výcvikem a výchovou zvýšit svou autoritu tak, aby se pro něj Váš povel stal podnětem vyšší intenzity, než to, za čím vám uteče.

Úplně nejlepší rada, kterou lze poskytnout, je obrátit se na zkušeného cvičitele aby vám poradil. Nechejte si však vše dopředu vysvětlit a velmi bedlivě vnímejte, zda jím navržené výchovné postupy vedou k nápravě. Pokud ne, musíte spolu zvolit nějaký jiný postup. Pokud vidíte, že ani další postupy nepomáhají, změňte výcvikáře. Naopak, zkušený výcvikář přestane radit žákovi. který se sice řídí jeho pokyny, ale ne všemi a prokládá to svými vylepšeními.

Čeho se vyvarovat? Vyhněte se velkým obloukem všem "tetkám kořenářkám", které mají spoustu zaručených postupů, ale jejich vlastní pes je neposlouchá. Nejde často ani tak o to, že by jejich rady byly špatné, ale mnohdy je "zakopaný pes" ve správném použití "zaručených" prostředků.  Neboli v časování, pokud propásnete ten kraťoučký okamžik, kdy je použití doporučené pomůcky efektivní, jste na tom spíš hůře, než lépe.

Kde se přivolání loveckého psa skoro zaručeně nepodaří naučit? Hlavně se přivolání LOVECKÉHO PSA s největší pravděpodobností nenaučíte na oploceném cvičišti. Jednak tam nemáte k dispozici ony podněty, ktreré jsou příčinou toho, že pes neposlechne, Ale hlavně proto, že většinu cviků provádíte tak, že máte psa na vodítku, nebo u nohy a cviky jsou přizpůsobeny psům služebních plemen. Je třeba si uvědomit hluboký rozdíl mezi služebním plemenem a loveckým plemenem. 
Obecně řečeno, služební pes pracuje v těsnějším sepětí s vůdcem, je méně samostatný při práci a po většinu doby je přímo řízen povely vůdce. Pes loveckého plemene pracuje ve větší vzdálenosti od vůdce, je mnohem samostatnější při práci a proto i jeho výcvik MUSÍ být výrazně odlišný od výcviku služebního psa. Nikdy bych se svým loveckým psem necvičil kousání do rukávu.    Dovolím si tvrdit, že pokud to onen výcvikář dovolí, je to od něj přinejmenším nezodpovědné.    
Poznámka k Aportu: Aport je hravý a nucený. Ale pozor, hravý má dvě fáze: první je, že pes běží za odhozeným předmětem (lovecký pes konečné loví - konečně NĚCO, k čemu je zrozen) a aport dostihne a uchopí, druhá fáze je že se musí s aportem ochotně, okamžitě, dobrovolně a radostě vracet k vůdci (nese vám kořist). Druhá fáze fáze hravého aportu je desetkrát důležitější, než prvá. Vyhněte se na míle dalekým obloukem cvičištím a výcvikářům, kteří vás nenaučí druhou fázi hravého aportu.  Pokud zůstanete u nácviku první fáze, učíte vašeho psa ulovit kořist a odbíhat s ní pryč. Toto se vašemu loveckému psu bude zaručeně líbit, ale je to cesta do pekel.  Naučíte svého loveckého psa, aby si z vás dělal z dálky legraci.
Vím, jak takový výcvik probíhá: 1. první fáze - lov: odhodit míček a poslat za ním psa. 2. Druhí fáze - přinesení kořisti: tleskat a šaškovat, až psa nějak přilákáte k sobě a tam se s ním budete o aport chvíli tahat. No a pak vás a vašeho psa výcvikář pochválí za skvělý výkon. Pokud pes na vaše tleskání a poskakování nereaguje příchodem, tak na tom oploceném cvičáku jej časem nějak odlapíte (s pomocí ostaních kolegů a výcvikářea) a i tak jste cvičitelem pochváleni, jak jste vy i váš pes skvělí. A váš lovecký pes to považuje za skvělou zábavu. Skvělá zábava to ale přestává být, když kolem vás není plot a lovecký pes mizí za horizontem.
Tímto se omlouvám majitelům "oploceného cvičiště", kteří cvičí loveckého psa správně, ale znám jich pohříchu málo.

A na závěr obecnou radu. Bohužel, univerzální rada neexistuje, pokud "spravujete" přivolání u psa po pubertě, uvědomte si, že jste se vydali na běh na dlouhou trať. 

1. Navštivte odborníka na výcvik loveckých psů
2. Obrňte se trpělivostí.
3. Cesta vede přes zvládnutí povelu DOWN (nebo STOP HVIZD), kdy povel zastaví pohyb psa. . 
4. Daší cesta vede přes nucené aporty - napřed z ruky, pak ze země, pak se prodlužuje vzdálenost. Pes se naučí přinášet a současně také přicházet. Příchod se stane práce a povinnost.
5. Zvýšení autority vůdce - systematickým výcvikem a výchovou.
6. Velmi dobrá cesta vede přes nácvik loveckých disciplín, kdy se lovecký pud nepotlačuje, ale naopak jen usměrní žádaným směrem.
7. V literatuře doporučovaným způsobem je i jisté "vykolejení" psa: změna místa odpočinku (přemístit pelíšek), změna doby vycházky, změna času krmení (jídlo není v přírodě nárová složka života), změnit vzorec chování vůdce

 

Nácvik loveckých disciplín. K poslednímu, šestému bodu. Tato cesta vykazuje velmi vysokou míru spolehlivosti. Vyzužívá se zde lovecký pud psa k hledání předmětů a povinností jejich následného přinesení. Imituje se zde lovecká práce na studené zvěři, nebo na jejích atrapách, při hledání pracuje pes ve vzdálenosti od vůdce, má snahu "kořist najít" a naučí se věnovat pozornost směrovým povelům vůdce a třeba také přivolání, když aport necháme poblíž sebe, pošleme psa hledat, necháme jej chvilku "podusit" - jemu vadí, že předmět nemůže nalézt, a pak mu pomúžeme, přivoláme jej a ukážeme, kde předmět je. 
Ale pozor - toto lze na volno cvičit, až máme se psem zvládnutý nátlakový aport. Ale to je při správné metodice otázka jednoho víkendového výcvikového pobytu  nebo deseti  - čtrnácti dnů práce majitele za občasné kontroly u výcvikáře.

Na závěr na odlehčení jedna příhoda. Majitelé psa, když byl štěně, aby jej ze zahrady dostali do domu, tak jej společně chytali. No a později se pes naučil, kdykoliv to uznal venku za vhodné, utéct vždy, když se k němu majitel přiblížil na kratší vzdálenost než dva metry.
Poradil jsem majitelům, ať nechají psa jeden den hlady a pak jej druhý den na poslední čtvrthodině vycházky zadaunují, přijdou k němu tam mu dají část večeře a takto mu svůj příchod spojí s potravou. Když jsem se po několika dnech zajímal, jak "výuka" pokračuje, bylo mně sděleno, že dobře, akorát pes daunuje skvěle jen do doby, kdy zjistí, že snědl poslední sousto. Pak zdrhne. No lovečtí psi nejsou úplně blbí. Trochu jsme upravili strategii a už to funguje.

 13. února 2008                                                   RNDr. Karel Zelníček