1. víkenďák Řásná čt 25.3. - ne 28.3.  2010.
Článek redaktora.

První letošní víkendový výcvik nás přivítalo velmi pěkné počasí. Hlavně nepršelo, po část výcviku byla krásně modrá obloha a tak jsme si mohli plně užít prvního letošního sluníčka. Bohužel hladina rybníka byla ještě pokryta ledem, takže výcviky se protentokrát musely obejít bez nácviku práce ve vodě. Výcvik byl na nové, nádherné louce, obklopené lesem. U lesa ve stínu zůstal ještě úzký pruh sněhu, ve kterém se psi dosyta vyřádili.

Louky, na kterých výcviky probíhají jsou rostlé, pouze se sečou a tak je travní podklad velmi pevný. Proto i těsně po té, co z louky odtaje sníh, nebrodíte se v blátě, protože travní podklad vás velmi dobře unese. Proto ani psi nebyli z výcviku téměř vůbec zablácení. Louka nám poskytka dostatek prostoru pro dlouhé vlečky, sousedící les pak dobře posloužil pro nácvik dohledávek a také i tam se velmi dobře pracovalo na vlečkách. Pachové práce na louce v otevřené krajině jsou pro začínající psy obtížnější, protože vítr , i když je slabý, více rozfoukne pachovou stopu. Ta v lese, kde je menší pohyb vzduchu, více "drží" na místě.

Výcviku se zúčastnili tentokrát samí retrívři, pět nádherných čokoládově hnědých labradorů a tři zlatí retrívři. Z těchto osmi retrívrů bylo sedm feneček a tak jediný zástupce psů Perri se měl jako v harému. Obdobně si přítomnost tolika psích slečen užíval i můj Gino, kterého jsem měl s sebou. Taky se to výrazně projevilo v neděli po návratu domů, kdy se naši zbylí dva psi za strašného nářku a kňučení na nás vrhli a plnými nozdrami doslova nasávali jarní pach psích slečen, kterého jsme zřejmě přivezli velké množství.

Svou účastí nás poctil i pan Glumbík, který je majitelem labradora Perriho. Je to je jeho první pes loveckého plemene. Pan Glumbík je výcvikář psů služebních plemen, dělá figuranta a už z toho je zřejmé, že se psy a jejich mentalitou má hodně zkušeností. Jeho účast na mém kurzu je dostatečným důkazem, jak moc se liší metodika výchovy a výcviku loveckých psů od jiných výcvikových aktivit se psy. Právě proto, že je odborníík, tak si tuto skutečnost plně uvědomuje a rozhodl se necvičit svého loveckého psa metodou pokus-omyl. To, že je odborník bylo zřejmé okamžitě, mnohé stačilo jen naznačit a Perri šel po získání základních návyků velmi rychle nahoru. S panem Glumbíkem jsme se jednoznačně shodli, že právě v nácviku aportu je jeden ze stěžejních rozdílů mezi nácvikem služebních a loveckých psů.

Chci zejména poděkovat paní Havlové, majitelce chovatelské stanice "Z Havlova dvora" (http://zhavlovadvora.estranky.cz/), která se nejen sama výcviku zúčastnila se svou roční fenkou, ale přivedla s sebou i pět dalších pejsků ze svých odchovů. Ti byli ve věku od sedmi do čtrnácti měsíců a všichni byli z pracovního hladiska moc šikovní. Vždyť už první den v pátek ke sklonku výcviku všichni přinesli sami v mordičce pánečkům zvěř z dohledávky. A to prosím ráno, když jsme se sešli na louce, tak aporty vypadaly tak, že se většina z nich za odhozeným aportem sice rozběhla a vzala jej do mordy, ale pak se nechtěla k majiteli vrátit, aport si odnesla do bezpečné vzdálenosti a tam jej začala svědomitě okusovat.
Jen připomínám, že jeden z nejšikovnějších pejsků z mého výcviku Bárnýšek také pochází z chovatelské stanice paní Havlové. Ten začal u mne loni s výcvikem už od čtyř měsíců a v šesti měsících vyhrál OVVR (z šestnácti psů) a v šesti měsících byl mezi 24-mi mnohem staršími konkurenty šestý na Zkouškách vloh, které absolvoval v nádhetné I. ceně.
Co je třeba na těchto šesti pejscích chovatelky paní Havlové ocenit nejvíc, je povaha. Všichni byli moc přítulní, svým pánečkům důvěřovali a měli maximální snahu po splnění jejich výcvikových požadavků. Je to také dáno samozřejmě třemi faktory: vrozená povaha psa, správná výchova u chovatele od narození do osmi týdnů, kdy pejsci zpravidla přicházejí k novému majiteli a pak také celou následnou výchovou majitelů, která neprobíhá jen na cvičišti (jak se někteří mylně domnívají), ale po celou dobu, kdy jsme se svým psím svěřencem v kontaktu.
Kromě těchto šesti pejsků "z jednoho hnízda" přijeli i Eva s Lenkou s ročními čokoládovými labradořími slečnami jménem Fíbí a Rubi, Fíbí  pochází od chovatelky Míši Horké. Protože to není jejich první návštěva u mne na výcviku, mají již ve věku jednoho roku perfekně zvládnutý pevný spolehlivý aport bez překusování a drcení (moc se přimlouvám -- NEZAČÍNEJTE PROSÍM S APORTY TAK, ŽE HÁŽETE SVÝM LOVECKÝM PSŮM KLACKY !!!!!!!!!!!!!!!). Proto vytvořili po většinu času "samostatnou pracovní skupinu" a věnovali se nácviku vyšších dovedností, jako je směrová ovladatelnost, navedení psa do vzdáleného prostoru, kde teprve na povel vůdce začíná prohledávat vymezený prostor a také pracovali na vlečkách a dohledávkách, ale na mnohem vyším stupni obtížnosti..

Ve čtvrtek jsme se navečer sešli v prostorné, od krbu příjemně vytopené restauraci "U kolářů", kde jsem měl k účastníkům skoro čtyřhodinovou přednášku o chování loveckých psů, jejich vrozených vlastnostech, metodice výcviku, popisu jednotlivých disciplin a hlavně o tom, jak je důležitý těsný vztah mezi člověkem a psem.
Hlavně jsem všem majitelům psů zdůraznil, že těžiště práce budou z jedné třetiny aporty a ze dvou třetin nácvik pachových prací. Svět pachů je svět, do kterého byl lovecký pes zrozen a tam se pohybuje nejlépe, tato práce jej přirozeně baví a je z ní přímo nadšen. Lovečtí psi milují řešení "hlavolamů", jak po pachové dráze najít předmět na konci stopy, nebo jej dohledat nosem v lesním krytu.
Primárním cílem lovecky zaměřeného výcviku přitom není naučit loveckého psa mistrně zvládat jednotlivé lovecké předměty (disciplíny). Právě naopak, nácvik loveckých disciplín je skvělá metoda výchovy poslušnosti a ovladatelnosti, zejména pak základních cviků sedni, lehni a hlavně pak bezchybného stoprocentního přivolání za všech okolností. Při nácviku loveckých disciplín se skvěle využije toho, že jsou to práce nosem, které jsou pro loveckého psa jeho přirozeností, ketré ho nesmírně baví a pes je ochoten naprosto dobrovolně se řídit pokyny (povely) člověka, plně je vnímat a soustředit se na jejich správné provedení, protože nejsou vydávány samoúčelně. Jsou nedílnou součástí krásné "HRY NA LOV", kdy člověk sestavuje svému psu hlavolamy k řešení. Je to nádherně vidět na plném soustředění pejsků ve skupině, kteří zrovna nepracují, ale čekají, až na ně dojde řada. Z každého pejska, čekajícího, až bude puštěn k vyřešení záhady, kde se aport nachází, lze z jeho výrazu vyčíst jediné: A kdy zase půjdu já? Pusťte mne, já to taky umím! ......

Nedílnou součástí nácviků byla také střelba z brokovnice, protože mám od místního mysliveckého spolku vystavenou povolenku k lovu a na vymezeném místě, kde probíhá výcvik se může zkoušet reakce psů na výstřel. U jednoho z pejsků se projevila mírná forma reakce na výstřel, ale opravdu jen mírná. Po ráně se trochu "bloknul" a nechtěl pracovat. Vhodně zvoleným postupem byla tato reakce během dvaceti minut odstraněna a skončilo to tak, že po ráně pes vybíhal od vůdce pro aport nadšeně sám bez povelu a s vrtícím prutem se s sportem s hlavou hrdě vztyčenou vracel klusem. (Klidy budeme řešit až ve druhém kole). Na celé této záležitosti nejvíce potěší údiv majitele, jak snadné odstranit reakci na výstřel.
Nedejte na tvrzení "odborníků", kteří vám řeknou, že když se pes bojí rány, tak je pro výcvik ztracený a máte jej dát pryč a pořídit si jiného. Vhodně volenou metodikou nácviku se dá reakce na výstřel zcela odstranit. POZOR - pokud nemáte dostatek zkušeností, obraťte se vždy na spolehlivého odborníka, zde se opravdu během chvilky dá napáchat mnoho škody. Často je reakce na výstřel jen důsledkem nesprávné předchozí výchovy, kdy majitel pejska od štěněcího věku nadměrně a bezdůvodně chlácholí vždy, když se něčeho lekne, nebo tím, že pes nemá od mala dostatek zvukových podnětů - zkrátka příčin může být více a hlavně mohou být namíchány jedna přes druhou a tak se i posilovat.
Podle mých dosavadních zkušeností má reakci na výstřel deset i více procent psů, kteří ke mně na výcvik přijdou a zatím se nestalo, že by se tento problém nepodařilo v rozumném čase odstranit.

Děkuji všem pánečkům za úsilí, které při výcviku vyvinuli. Všichni pracovali s plným nasazením a ke konci výcviku všichni již věděli, co mají dělat a tak stačilo jen rozdělit práci a pak jsem se mohl věnovat postupně individuálním požadavkům jednotlivých majitelů a nápravě některých nesprávných návyků.
Nádherným důkazem, jak náročný byl výcvik i pro majitele pejsků bylo, že jedna vůdkyně hned první den po obědě v polední přestávce usnula tak tvrdě, že jsme ji bušením na dveře a prozváněním mobilu budili skoro půl hodiny. Jedině přítomnost jejího auta na parkovišti nás utvrdila v tom, že si šla po obědě na minutku zdřímnout. Za trpělivé čekání nás neminula sladká odměna v podobě strašně vyděšené "provinilé hříšnice", která se po probuzení pomocí mobilu doslova v minutě přiřítila a zcela očividně nemohla pochopit, kde je, co se děje, co bylo a co bude. Tak dokonalý zmatek ve tváři se každý den nevidí.

Chtěl bych toho napsat ještě velmi mnoho, ale už jen dva poslední, ale velmi důležité poznatky:
PRVNÍ: Čím mladší účastník výcviku, tím šel pokrok rychleji, u nejmladších pejsků byly z toho nejvíce překvapeni právě sami majitelé. Když jejich mladá fenka z první dohledávky přinesla na první pokus bažanta, nemohli uvěřit vlastním očím. A to prosím večer před tím nechtěla v restauraci držet v mordičce ani aportovací kostku a při očichávání kachny, kterou viděla poprvé v životě, se moc důvěřivě netvářila.
DRUHÝ: Lépe přijít s pejskem, který není poznamenám několikaměsíčním "výcvikem základní poslušnosti", který probíhá nezáživným drilováním sedni, lehni, vstaň, zůstaň, povely, ketré provádí jen na "cvičáku" za piškoty a mimo cvičák pak vláčí svého majitele za sebou na vodítku (pozor, stačí, když pes napíná vodítko i jen občas !!!!!!!). Těmto majitelům většinou nikdo nevysvětlil, že mají psa loveckého plemene, nevysvětlí jim jeho vrozená specifika a výcvik v některých případech pak není přizpůsobem plemenným dispozicím. Namísto toho jsou majitelé často ubezpečováni, jak mají šikovného pejska, jak krásně přechází kladinu, či překonává Áčko, nebo probíhá tunelem. Věřte, že lovecký pes, pracující na pachové dráze zvládne překonávat mnohem složitější překážky sám od sebe bez jakéhokoliv speciálního nácviku. Často pak namísto správných návyků získají lovečtí psi v případě, že výcvik je veden metodicky nevhodně, návyky nesprávné. Ty je třeba nejprve odstranit a pak teprve začít budovat návyky správné. Je to dvojí práce, často zbytečná. Ale v tomto popsaném případě není problém s pejskem, zde je nejtěžší oříšek sám majitel. Jej přesvědčit, že musí své dosavadní návyky (způsob komunikace se psem, jeden povel, neškubat za vodítko, omezit mnohoslovná květnatá souvětí na stručný a jasný povel, správná pochvala, neexcitovat zbytečně psa po správném splnění úkolu, ale spíš jej zklidnit, pes po přivolání nesmí obíhat majitele, ......) změnit, je často nesmírně obtížné. A pak ty aporty. To nejsou aporty, to jsou většinou pouze nácviky pronásledování odhozeného předmětu a následné odnesení ulovené kořisti psem do bezpečné vzdálenosti od majitele. Přitom APORT je jedna z ústředních dovedností loveckého psa.
Opravdu je snazší (nesrovnatelně) práce s majitelem, který nemá návyky žádné, než s majitelem, který má návyky špatné.

Všichni pejsci, kteří se zúčastnili výcviku byli moc šikovní a po absolvování ještě jednoho výcvikového víkendového soustředění mohou bez obav právem pomýšlet na složení některé vyšší lovecké zkoušky. Stačí, když pánečci budou pečlivě plnit se svými pejsky "domácí úkoly", které dostali.

Srdečně zdravím všechny účastníky výcviku a těším se opětovné shledání na některé další akci.

V Brně 30. března 2010.

RNDr. Karel Zelníček, redaktor.