A mazlavé bláto na nohavicích neschne a zdobí kalhoty jako hodně abstraktní výšivka. Voda kolem stříká, jak energicky našlapuji na promočený drn. Za sebou vláčím již řádně zapáchající divokou kachnu upoutanou na stopovacím vodítku. Cvok…

 

Kachna, respektive to, co z ní zbylo, se motá na vodítku a z dálky vypadá, jak psík, který tvrdošíně odmítá následovat svého pána. Já uháním k remízku, červený nos od rýmy, teplota a jiskřičky v očích. Upustím kachnu a uháním obloukem zpátky k místu, kde už čeká Uffa. Malá černá hromádka neštěstí, která je promočená a třepe se zimou. Ochotně sedí na vodítku. Hlídá ji Lenka. Uffa mě pozoruje, jak se vracím, ale je tak unavená, že ani nemá sílů mě vítat. Zvládne to chudák malá Uffa? Začínám pochybovat. Utahaná fenka mě pokorně následuje ke kozlíku, který značí místo, kde začíná vlečka.

„Stopa“, řeknu Uffě a čekám. V jejich tmavých očích se zaleskne, začne čichat. Stopu zachytí brzy. Vodítko se napne a já ji pouštím. Malá černá fenka se radostně rozběhne po louce a uhání jistě k místu, kde leží „vonící“ kachna. Když ji najde, zuřivě vrtí ocasem a čeká na pochvalu. „Hodná Uffka“, říkám tiše a hlasitě funím, jak jsem pospíchala po stopě za ní. Připnu jí na vodítko a pomalu se vracíme k místu, kde už čeká Lenka se svou fenkou, aby se pustily po stejné stopě. Jsme s Uffou unavené, třepeme se zimou a vyčerpáním, ale máme jiskřičky v očích. 

Únava, voda, bláto,… a ty jiskřičky, tak takové bylo únorové Chlébské. Díky všem, kteří bojovali s společně námi, myslím, že to stálo za to.

 13. února 2009                                                                                               Zdenka Hladká