13. víkenďák Chlébské 6.- 9. listopadu 2008
článek Mgr. Renaty Rokůskové

 

Tímto krátkým článkem bych chtěla oslovit především ty, kteří  rozhodnutí zúčastnit se takovéto akce teprve zvažují či s rozhodnutím zúčastnit se takovéto akce váhají.

 

Důvod je jednoduchý-vlastní zkušenost.

 

Když jsem se před rokem a půl rozhodla pro rozšíření naší rodiny o čtyřnohého člena, moje volba padla na plemeno Welsh Springer Spaniel. Člověk znalý by se asi trochu podivil, že v situaci, kdy žiji v bytě, mám dvě malé děti a opravdu hodně práce, si pořídím loveckého psa ….  ale já si nemohla pomoci  …...  prostě se mi lovečtí psi líbí. Současně jsem hledala psa temperamentního, vhodného k dětem, neagresivního, milujícího vodu a spíše menšího. A výsledkem byla fenečka jménem Gerda.

 

Vzhledem k tomu, že nějaké povědomí o psech jsem již měla, rozhodla jsem se velmi brzy, že nic neponechám náhodě a budeme cvičit, aby pejsek byl ovladatelný. Protože nejsem myslivec,  nad loveckým výcvikem jsem zlomila hůl vlastně dřív, než mě to vůbec napadlo. Na co by mi byl?

 

Zase na druhou stranu jsem z obavy před selháním v mé důslednosti a taktéž ze strachu, abych nedělala chyby, vyhledala v cvičitelku z okolí  a zhruba od 4 měsíců jsem začali cvičit na cvičáku základní ovladatelnost psa. Mé nadšení nebralo konce. Gerda byla učenlivá, ochotná pracovat, pokroky byly výrazné. Taktéž jsem byla spokojená, že vím co a jak.

 

Jenže toto netrvalo dlouho. S přibývajícími měsíci jsem zjišťovala, že už to nějak nefunguje. Měla jsem pocit, že se točíme na místě. Gerdu to nebavilo, tvářila se,  jak cvičenec nahnaný na Spartakiádu, ale přestat chodit jsem nechtěla, protože poslušnost   ještě nebyla stoprocentní.

 

Ve výcviku jsme pokročily k prvnímu nácviku stopy. Dle instrukcí cvičitelky jsem našlápla stopu cca 20 metrů dlouhou a pokladla jí pamlsky. Pejsek se měl sbíráním dobrůtek držet stopy a časem si tento úkon spojit se sledováním pachu. Můj miláček mohl málem urvat vodítko, aby po stopě vyrazil a pamlsek nepamlsek projel stopu s nosem v trávě až na konec. Oči mu svítily a ocásek se mohl uvrtět radostí, že našel vycpanou ponožku.

 

Udělala jsem tedy i přes pochybnosti mé cvičitelky stopu bez pamlsku a klikatou. Výsledek byl stejný. Pamlsků nebylo třeba.

 

A bylo jasné, že musím nudnou „cvičákovou spartakiádu“ posunout, jak říká můj syn, „na další level“. Ale jak?

 

Začala jsem tedy hledat na internetu a k mému údivu jsem objevovala akce pořádané i pro majitele loveckých psů - amatéry. Jenže vše bylo dost daleko a navíc budilo dojem, že jde spíš o nějakou „merendu pejskařů“…

 

 

No nic, rozhodla jsem se pokročit, tak pokročíme. Zaslala jsem přihlášku na takzvaný „Výcvikový víkenďák“. To přežiju.

 

Někdy kolem čtvrté odpoledne jsem dorazila někam na konec světa …  Ovšem jak jsem záhy zjistila, vlastně na začátek cesty…

 

Pobyt byl zahájen odpolední přednáškou a názornou ukázkou výcviku poslušnosti. Upřímně řečeno, nevím co bylo působivější - slova pana Zelníčka, coby bývalého vysokoškolského pedagoga, kdy mluvil k nám, nebo jeho ukázky, kdy i cizího neukázněného psa během pár vteřin zvládl tak, že mu chodil u nohy, jak mírný beránek.

 

Dojmů a myšlenek bylo po pár minutách opravdu mnoho.  Otázek v očích mého psa rovněž. Ovšem zkušený výcvikář v pravý okamžik vytáhl něco, co vše překrylo.

 

Předložil pejskům králíka, bařanta, zajíce, kachnu a pak lišku a dokonce živého bažanta. Byli nadšení.

 

A mě napadla ona známá Bismarkova metoda cukru a biče, jen jsem zde pochopila, že oním cukrem pro loveckého psa nejsou piškůtky, ale práce, ke které je vlohově vybaven, že není kruté důrazně mu vysvětlit, že poslouchat musí, ale že je kruté nedopřát mu jeho „cukřík“.

 

A tak svůj článek zakončím otázkou, kterou pan Zelníček své přednášky začíná :

„Proč dopřát loveckému psu lovecký výcvik?“

 

a odpovídám, myslím za všechny, kdo se zúčastnili :

 

„Prostě proto, že je to jeho přirozenost, protože ho to baví a protože, a to mi věřte, to bude bavit i vás!“

 

18. listopadu 2008                                                                                 Mgr. Renáta Rokůsková.