Podzimky Věchnov:  -  Výcvikový týdeňák Chlébské 6. - 13. září 2008

článek poslala Lucka Kondělková.       

Výcvikový pobyt se zaměřením na PZ – Chlébské  6. – 13. září 2008 

 Další informaco o týdeňáku  -  klikni zde

Už dlouho jsme si s kamarádkou Petrou říkaly, že by bylo dobré s našimi goldeními holkami absolvovat nějaký ten výcvik. S Lejdynkou a Badíkem na to bohužel tenkrát nebyl čas ani penízky, a teď v jejich letech jsme jim již nechtěly ničím narušovat jejich klid a měnit denní režim. Ale goldení holky - mladice - potřebovaly ukázat, kdo je tady pánem a naučit je tomu, co je retrívrům vlastní.

Základy a samozřejmě i zlozvyky se snadno naučily od starší sourozenecké dvojky, ale kde vzít zajíce, kachnu, nebo bažanta ve městě? Ti, co leželi u silnice už většinou nebyli k rozeznání natož k použití a známí mezi myslivci žádní. Takže když jsme narazili na stránkách klubu KCHLS na propozice s týdenním výcvikovým pobytem v Chlébském se zaměřením na podzimní zkoušky, který pořádal Horys-lov, s nadšením jsme se přihlásili a někteří blbci jako já i s předstihem zaplatili výcvik panu Horáčkovi.

Týden se blížil, dítě, manžel zaopatřeni, Lejdy s Badem také, už jen pobalit. Čtyři dny před odjezdem nám ale nadšení rychle zkazil pan Horáček, který se kvůli jistému nedorozumění s kolegou panem Zelníčkem prostě a jednoduše rozhodl, že se výcvik konat nebude. Jistě si dokážete představit naše rozhořčení.  Rozžhavili jsme telefonní linky na všechny různé strany a nehovořili mile. 
Po dalších změnách, kdy se výcvik přesunul do jiného penzionu a zkrátil z osmi dnů na čtyři jen od středy do soboty a pak se zase vrátil do původního termínu na osm dnů od soboty do soboty v původním penzionu, jsme už nechápali nic a odjížděli jsme s rozporuplnými pocity a nevědomím, co a kdo nás vlastně čeká…...

Na zahajovací víkend jsme byly naštěstí ubytované v krásné hájence ve Vojtěchově u Bystřice nad Perštejnem, kterou obývají manželé Mikulicovi se zlaťákem Clarkem ze Zásmuk, s nímž si 3x užila naše Lejdynka tak, že z toho bylo celkem 25 štěnísků.

První výcvikové setkání se konalo v sobotu v 8 hodin ráno. Najít Chlébské nebyla žádná sranda, kor když před křižovatkou byla cedule Chlébské rovně, ale přitom jedna odbočka vedla vlevo a druhá vpravo. Až později jsme zjistily, že do Chlébského prostě vedou obě. Daly jsme se vpravo a po dlouhém strmém 20-ti procentním stoupání jsme dojely na konec světa a nevěřícně se dívaly na polorozpadlý barák s rozbitými okny se směrovkou penzion Bednář. To už jsme na pana Zelníčka, který nám slíbil, že výcvik provede a to tak, jak nejlíp umí, sesílaly hromy a blesky. A čekaly jsme, až vyleze z té ruiny. Nejdřív jsme si myslely, že se radši hned neukazuje, že nás nechává to vydýchat. Pak nám ale hodná paní poradila, že jsme měly jet tou druhou odbočkou, že existuje ještě jiný konec vesnice, kde dokonce silnice pokračuje dál.

Rozhořčení tedy trochu opadlo, ale stejně napjatě jsme očekávaly další jobovky. Ta přišla docela brzy, když s panem Zelníčkem tam čekala jediná zájemkyně o výcvik Zuzka s flatí slečnou Sheynou, a pan Horáček nikde. Po krátkém seznámení se šlo hned na výcvik, Zelňa se s námi nemazal. A jak Peťa chtěla odjet, jen co jsme přijely, tak teď už byla téměř na odchodu.

To, co jsme si bláhově myslely, že naše goldení holky všechno umí, když mají OVVR v plném počtu bodů, tak vlastně vůbec neuměly a navíc jsme konečně pochopily, že si z nás ještě přitom dělají srandu.

A tak si je pan výcvikář vzal do parády. Arča se srovnala po chvilce, stal se zázrak a ona chodila u nohy a netáhla na vodítku! A to prosím bez bití psa, které bych nedovolila! Barča, ta naše větší srandistka se z toho po…..   Chvíli se dospělí přeli, jestli si sedla do h…..,  nebo zda se opravdu po…..  a Petra byla znovu na odjezdu. Klíče od auta jsem však měla já a něco mi říkalo: zůstaň, na tom něco je a bude a dopadne to dobře. Barča nakonec rychle přišla na to, že tady je někdo, kdo je nad ní, kdo po ní jasně něco chce a rozhodně s ní nebude diskutovat jako panička. A vida, za chvilku také šlapala jak hodinky. 

Sice jsme tomu moc nevěřili, ale postupně se sjížděli další pejskaři, až nás ve finále bylo 12 lidí a 11 pejsků (3 goldeni, 3 flati, 3 ohaři a 2 welši) ze všech koutů naší vlasti, dokonce aj zo Slovenska. Celá parta se pak zcela neplánovaně a náhodně rozdělila na dvě skupinky, které jsme pojmenovali "Ohaři" a "Blondýny". První skupinka "Ohaři", se skládala z výmaráků a maďara (praví ohaři) a flatů (nepraví ohaři). Druhá skupinka "Blondýny", byly goldenky – Arča, Barča a Kess a my též blonďaté jejich paničky. A to pojmenování nám všem zůstalo do teď.  

V neděli jsme se ubytovali, ale nakonec jsme pokoje moc nevyužili, protože jsme všichni byli neustále venku. Za to jsme tedy hojně využívali výbornou kuchyň, pan kuchař nás rozhodně nešidil a dopřával nám takové porce, že dennodenně objednávané řízky se půlily na 2 porce, za počty borůvkových knedlíků by se nemusel stydět žádný chlap, ale my holky za ty kila navíc, co jsme si přivezly domů, teda ano.

Celý týden nás jinak doprovázelo slunečné a teplé počasí. Výcvik probíhal téměř stále - v ranních, dopoledních i v podvečerních hodinách. V největším vedru jsme byli u vody nebo v lese, kde byl příjemný chládek. Jelikož nás bylo tak akorát, měl pan výcvikář dostatek času se každému řádně věnovat. Pomáhat nám také jezdila Simona s Dastym, Ginem a 15-ti týdenním goldením štěňátkem Armanim, který to našim 15-ti měsíčním holkám aspoň zpočátku pěkně natřel.

Lhostejní nebyli ani obyvatelé této vesničky, zejména pánové, kteří nám s radostí chodili střílet a ještě s mnohem větší radostí zvali dámskou část místo na motýly, tak v noci do lesa na kance. Že jsme pochybily, když jsme je odmítaly, nám došlo, až když si to večer přifrčel pan hospodář mysliveckého sdružení s čerstvě skoleným kancem v kufru. Nicméně už víme, že nás tady vždy nalákají opravdu na kance, takže příště se přidáme. Na památku od těchto chlapců máme pěkné pohledy vesničky Chlébské.

Kromě celého pobytu bylo nezapomenutelných hned několik věcí: krásná malinká kaplička, ve které se každé ráno v 6 hodin na půl hodiny někdo houpal na hlučném zvonu, takže o první budíček bylo postaráno. No a když se nám opět podařilo usnout, v 7 nás čekal další budík v podobě traktoru, který pravidelně jel tam a zpět a přeřazoval pod našimi otevřenými okny.

Dalším každodenním zážitkem byla jízda autem pana Zelníčka, kterému jsme říkali "náš autobus", protože se nás tam vešla celá parta holek, ještě větší parta much a bedýnka s voňavým pokladem, který se skládal nebo spíše rozkládal z bažantů, zajíce, králíků a kachen. Vše ale mělo své důvody.

Teď se už konečně dostávám k výcviku jako takovému. Nebudu přesně popisovat metody a know how, protože bych se upípala. Ale řeknu to takto: naše městské psí slečny nikdy neviděly a nedržely v mordě ty části toho voňavého pokladu, který se vozil v autě a když měly konečně možnost, nahodily blinkací výrazy. Ty lepší naopak slintající výrazy nahodily na louce a v lese, kde nás v neděli ráno čekalo překvapení: co krok, to kravinec. To se jen krávy rozhodly jít večer před tím na procházku a v noci už netrefily domů.

Avšak po dvou dnech Arinka s Barčou aportovaly všechno a to s velkou radostí. Naučily se chodit na vodítku u nohy - žádné tahání po všech koutech a chůzi u nohy bez vodítka. První reakce na výstřely - třesavka, ale v konečné fázi si ho spojily s voňavým překvapením na konci a po výstřelu se klepaly naopak nedočkavostí, kdy už jim dáme konečně ten povel, aby mohly běžet a donést  to.

No a postupně se takhle cvičily všechny disciplíny podzimních zkoušek. Dohledávka, slídění, vlečky, marking a aport z vody…..  A to, co pro nás bylo před týdnem ještě nemyslitelné, se stalo skutečností: nejen naše holky, ale i ostatní pejsci tyto discipliny s radostí, někteří s rychlostí, jiní spíše s přesností, bez větších potíží plnili.

Úspěšnost se ukázala na cvičných podzimních zkouškách, které pro nás pan Zelníček uspořádal s vydatným přispěním Simony. Navodil atmosféru opravdových zkoušek tak, že nás navštívila malá nervozita. Na konci všichni zúčastnění obdrželi na památku diplomy a vůdci i jejich pejsci opravdové mňamky.

Protože pejsci potřebovali po takové náročné a tvrdé práci také hodně odpočívat, tak jsme ve čtvrtek dopoledne, v pátek odpoledne a celou sobotu před zkouškou hlavně relaxovali. V rámci toho jsme si stihli dokonce prohlédnout okolí, zajet do Věchnova pro čerstvě upečené voňavé vánočky a chleba – nejlepší v okolí, také navštívit hrad Perštejn a zavítat do Zvole k Zuzce, která pro nás uvařila moc dobrý oběd a zařídila nám ježdění na koních. Večer jsme pak všichni sedávali na terásce nebo uvnitř v hospůdce a měli věčně stejné téma o psích miláčcích, vyprávěli si zážitky, poznatky, radili si a předávali kontakty.

Shrnutě tedy výcvikový pobyt proběhl nad naše očekávání. Vše bylo dobře zorganizované, ze všech stran jsme byli opečovávani, a vůdci se s pejskama naučili vše, co bylo třeba, i když pilovat se bude dále. No a hlavně se sešla skvělá parta lidiček včetně šikovného a zkušeného výcvikáře pana Zelníčka, Simony a všech hafanů, se kterými si troufám tvrdit, se nevidíme naposledy a plánujeme další výcviková setkání se zaměřením na další druhy zkoušek.

Tímto jim chci za všechny velice poděkovat. Poděkování patří také všem ostatním, kteří pomáhali s organizací, kteří se o nás starali, panu kuchaři, který nám uvařil vše, co jsme si vymysleli, za obsluhu, za možnost ubytování s pejskama, přepínání programu na Růžovku, též obyvatelům Chlébského za trpělivost a ochotu, a také vůbec všem účastníkům výcviku, díky nimž jsme s Petrou, Arinkou a Barčou strávili nezapomenutelný týden.

26. září 2008                                                                                           Lucka Kondělková. 

 Další informaco o týdeňáku  -  klikni zde

Dovětek redaktora:

Byla radost pracovat se skvělou partou, která se na výcviku vytvořila. Všichni makali  jako o život, nikdo si na nic nestěžoval. Nesmělé pokusy o posunutí začátku výcviku z osmé hodiny ráno aspoň na půl devátou se podařilo bez většího úsilí eliminovat hned na začátku. A časy začátku nácviků všichni přesně dodržovali, takže se nám podařilo na maximum využít těch prvních sedm dní, které jsme si dali pro výcvik k dispozici. Čtvrtek dopoledne, pátek odpoledne a sobotu měli pejsci volno, hlavně na to, aby si všechno srovnali pěkně v hlavě, aby si v jim už známém prostředí odpočinuli a aby se na zkoušce na práci znovu hodně těšili. 

Na výcviku jsme zjistili, že pejsci vlastně spoustu loveckých dovedností mají v sobě, jen jsme se museli naučit, jak jim sdělit, co po nich chceme.

Nejsladší odměnou pro vůdkyně, ale i pro výcvikáře byly výsledky, kterých pět děvčat se svými retrívry dosáhlo na zkouškách. Dva tituly CACT (pro vůdkyně, které byly se svými retrívry na jejich prvních loveckých zkouškách)  a jedna druhá cena byly tou nejsladší odměnou za celotýdenní tvrdou práci a povzbuzením do budoucna. 
A dosažený výsledek je o to cennější, že nácvik probíhal v jiné honitbě, než ve které se zkoušky konaly, takže terény, kde zkoušky probíhaly, viděli účastníci výcviku poprvé až v den zkoušek v něděli ráno na podzimkách.

 26. září 2008                                                                                           Karel Zelníček.