Ohédnutí za rokem 2008 - a nejen za ním.

Článek redaktora.

V roce 2004 jsem prosadil přes odpor Simony pořízení pejska. Hned na úvod prozradím, že všech pět hypotéz, které jsem si vytvořil, vzalo časem za své.

Po dlouhém váhání padla volba na Zlatého retrívra - hlavně kvůli tomu, že je obecnou veřejností vnímán jako neagresívní pes a že nebudu muset na každého padesát metrů dopředu volat, že můj pes nekouše, jak jsem to musel mnohdy činit u německého ovčáka, kterého jsem měl občas půjčeného od své dcery na hlídání. Hypotéza prvá: Pejska jsem chtěl hlavně proto, že jsem doufal, že každodenní nezbytná procházka ubere nějaký kilogram. Opak je pravdou - pravidelný pohyb zvýšil chuť k jídlu a kil spíše přibývá.

A tak jsme se stali majiteli Dastyho. Majiteli zodpovědnými, kteří se obklopili tunou literatury. Hypotéza druhá: Co nejdříve na nějaký cvičák, aby vše brzy a dobře uměl. Po osmi měsících, kdy jsme s Dastym pravidelně navštěvovali oplocený cvičák "KVŮLI SOCIALIZACI", uměl poslouchat, ale ne vždy, když jsme to zrovna potřebovali my.  Takže špatně. 
V jeho čtrnácti měsících  jsme zjistili, že je to pes lovecký a začali s ním nacvičovat lovecké disciplíny. A ejhle - během krátké doby - snad pár týdnů - to byl úplně jiný pes.

Hypotéza třetí: tiše jsem doufal, že se stanu vůdcem našeho psa. Namísto toho jsem byl odsunut do role pomocníka při výcviku - svou úlohu jsem aspoň povýšil na vznešenější "nosič batohu". Takže ani tato hypotéza se nanaplnila.

S Dastym jsme se pokusili navštívit několik výstav, ale zjistili jsme, že názory pánů rozhodčích na tvar různých částí těla retrívra jsou natolik odlišné, že pes by musel být z plasteliny. Také jsme občas zaslechli, že to s udělováním ohodnocení není až tak úplně - abych se kulantně vyjádřil - křišťálově čistější než křišťál.

A tak jsme se pustili v jeho čtrnácti měsících do loveckého výcviku. Hypotéza čtvrtá: Doufal jsem, že když bude Simona cvičit Dastyho, zbyde jí méně času na řešení mých prohřešků. Opět špatně. Na Dastym si zdokonalila nátlakový výcvik a byl jsem na tom hůře, než před tím, když jsme psa neměli.

V zimě a zjara 2005/2006 jsme s Dastym cvičili velmi pravidelně lovecké disciplíny. Nyní s odstupem času musím říct, že ten, kdo se musel více učit jsme byli my, páníčci, než pes, on to vlastně vlohově uměl, jen jsme my lidé mu neuměli jeho jednoduchou psí řečí sdělit, co po něm přesně chceme, kdy to dělá dobře a kdy špatně. Nemyslete - to je na výchově psa to nejdůležitější - nepropást ten správný okamžik pro pochvalu i pro sdělení nesouhlasu. Pejsek má rád jasná pravidla, důslednost (aby vše bylo vždy stejně hodnoceno), prostě jednodochou komunikaci ANO - NE, ČERNÁ  - BÍLÁ,  DOBŘE  - ŠPATNĚ. Tomu bude rozumět, když vše bude stejně platit v pondělí jako v neděli, stejně, když máme skvělou náladu, nebo zrovna náladu nemáme. ...

No a pak přišly zkoušky a sbírání nových zkušeností. Zde doporučím každému vůdci, aby si zakázal větu: On to včera po sobě udělal   ..... krát dobře a já nechápu, proč se mu to nepovedlo, když to tak dobře umí, popřípadě větu: On to umí, ale teď (jel dlouho autem, je odpoledne, je na něj ještě brzo, je už večer, je tady moc lidí, asi tady šla nějaká fenka - pes .......no doplňte si sami). Toto zdůvodňování je cesta do pekel. Namísto toho reálně vyhodnoťte, proč se cvik nepovedl, situaci rozeberte, zjistěte, kde se stala v nácviku Vaše chyba a cvik řádně docvičte. A při příští chybě znovu. A tak pořád dokola. Prostě si vždy řekněte: chyba psa je pomůcka výcvikáře.

No a pak přišly první zkouškové úspěchy, ale i velká zklamání. Na obláčku úspěchu s pohárem v tašce se jede domů veseleji než se soudcovskou tabulkou se zápisem nevyhověl. Ale každý si musí vším projít a je to tak dobře.

Hypotéza pátá: Hodnocení na výstavách je méně objektivní než na zkoušce, tam přece pes buď ukáže, nebo se mu to zrovna nepovede, ale všichni to vidí. A když jsme začali "chodit po zkouškách", tak jsem si opravdu zpočátku liboval, jak je to oproti výstavám přehlednější, spravedlivější, vše je jaksi více kříšťálové. Když odmažu všechny nezdary, zapříčiněné chybou vůdce, nebo psa a věřte, že to umím dnes posoudit docela kvalitně. Vždyť máme za sebou přes 80 zkoušek a těch zkoušek je deset druhů, nejvíc, kolik který retrívr u nás za jeden rok složil a navíc se poměrně intenzivně delší dobu věnuji výcviku psů a k tomu ještě mohu připočítat své pedagogické zkušenosti. Tedy - když odmažu všechny nezdary byť i jen náznakem zapříčiněné vůdcem, či psem, přesto zůstává jistá hořká pachuť čehosi nekalého. A hypotéza pátá je také v prachu.
Tu jsou pořadatelem předem na stole rozložená čísla, namísto, aby se losovalo z klobouku, tu se "zapomene sdělit " disciplína pro rozstřel ráno před započetím zkoušek, tu se nejprve losuje a pak se teprve určí dvojice rozhodčích pro disciplíny, tu dostanete "pomocné samé čtyřky", ale ve výsledné tabulce máte jako průměr trojku, někdy se zaseknou stopky, jindy jsou ostatní členové přezkušované skupiny vykázáni do místa, odkud není na zkoušeného vidět, ....  no kdybych chtěl být konkrétnější, tak by to bylo možná i na seriál.

Jako konkrétní příklad bych pro výše uvedenou zbořenou pátou hypotézu poukázal na můj dřívější článek, který popisuje snad nejkřiklavější případ, který jsem zažil a kde byly výše popsané "vlivy" v nevídané koncentraci. Článek najdete kliknutím na odkaz dole pod článkem:

No a pak jsme si za dva roky pořídili druhého retrívra  Gina a pak za další dva roky jsme si nechali po Dastym jeho synka Armaniho, chodili na hony na kachny, na drobnou, náš šatník se změnil do zelena, naučili jsme se vstávat ve dvě, abychom byli v sedm kdesi na druhém konci republiky na zkoušce a vrátili se třeba ve dvě v noci, to vše za každého počasí, ve vedru, v mrazu, v dešti, sněhu, blátě, prachu.

Přesto bych uplynulé tři roky, kdy jsme chodili od jedné zkoušky ke druhé, pilně nacvičovali a odstraňovali nedostatky, nevyměnil za žádné jiné tři roky svého života. Bylo- li mi někdy na zkoušce učiněno nějaké příkoří, vše je zapomenuto a mírou více než bohatou vyváženo nádhernými zážitky, které mně lovecká kynologie přinesla. Pokud bych se mohl znovu rozhodovat, zda se do práce s pejsky "na stará kolena" pustím znovu "úplně od píky", řeknu bez sebemenšího zaváhání: ANO.

   10. února 2009                                                                                                 RNDr. Karel Zelníček.

   klikněte zde a čtěte jeden z mých článků z minula - nepřidal jsem ani písmenko