Zlatý lovec - čl švi 1

OVVR Řásná, 15. května 2009

článek Romany Švingrové a Luďka Záheského

PODĚKOVÁNÍ

Dobrý den, dovolte ať se Vám krátce představíme. Jmenujeme se Luděk a Romana a vlastníme dvouletou fenku zlatého retrievra jménem Sára.

Sáru jsme si pořídili jako vysněného zlatého mazla, ale i mazlíček potřebuje nějaký ten výcvik. Proto jsme již od štěňátka navštěvovali „psí cvičák“ v blízkosti našeho bydliště, kde nám dali veškerou dostupnou péči, ale každé plemeno, chce tak trochu to své. Po necelých dvou letech se za našeho přičinění stal ze Sáry „mazlíček“ doslova a do písmene, sic poslušná, ale relativně neochotná jakékoli činnosti či práce.

Po krátkém rozhodnutí jsme se přihlásili na „týdeňák v Řásné“ pod vedením pana Zelníčka. Prostředí a setkání s novými lidmi a pejsky bylo moc příjemné včetně ubytování a ostatního zabezpečení. Začátek výcviku byl poučný a zajímavý. Poznatek, že pes musí stále vnímat člověka a člověk psa se nesl duchem celého výcviku.

Po třech dnech výcviku jsme uvažovali, zdali naše Sára se svou nečinností je něco takového schopna absolvovat. Ale touha po Sáře, která se nebude bát vody a dokonce z ní přinese aport a nebo na našich vycházkách bude ochotna pracovat a vykonávat různé činnosti, ta vidina nás hnala dál.

Pořekadlo, že člověk se musí celý život učit „především rady, které ani v žádných knihách nenajde“ se potvrdilo. Po týdenním výcviku a péči pana Zelníčka rozumíme Sáře, ale i ona nám a to je to nejdůležitější. Skutečnost, že Sára jde sama ochotně do vody a dokonce přinese aport, poslouchá a vrtí při tom ocáskem je „úžasná věc“.

Nakonec Sára pod vedením své paničky úspěšně absolvovala zkoušku OVVR a za to všechno upřímně děkujeme Karlu Zelníčkovi a Simoně Alwanové a přejeme jim mnoho úspěchů v další práci, spokojených páníčků a hlavně pejsků a určitě se těšíme na další setkání s nimi.

SÁRA, Romana a Luděk

Dovětek redaktora:

Nejdříve zdravím Sáru, Romanu i Luďka. K Sáře musím podotknout, že byla mým největším výcvikovým oříškem, se kterým jsem se dosud kdy vůbec setkal. Neplavala, neaportovala, pohybovala se rychlostí želvy (neboli její rychlost pohybu byla blízká k nule).

Kdesi jsem četl, že retrívrům je třeba dopřát pohyb a zábavu, jinak zleniví. Pro Sáru tato věta platila stonásobně. Jen pro odlehčení, na důkaz, že nepřeháním, uvedu, že první den výcviku odpoledne při pokusu o vypracování vlečky bažanta dlouhé 30 kroků po 15-ti krocích usnula za chůze, spadla na bok a museli jsme ji odnést do stínu, protože nebyla k probuzení.

To byla výzva - naučit Sáru ve věku dvou let plavat, aportovat na suchu i z vody. Tak jako u Sáry jsem si hlavu ještě nikdy lámat nemusel, abych vymyslel, co s ní. Zkrátím to, po několika dnech Sára plavala, sama chodila do vody pro aport a aportovala i dumíka nebo srnčí nožku na suchu. Dokonce i její vnější projev se stal razantnějším. Ke konci výcviku vrtěla nejen prutem, ale dokonce při tom kroutila i celým zadkem, poslední den se i několikrát rozběhla a rozběhla se i na OVVR za odhozeným dumíkem.

Nebudu přehánět, když řeknu, že Romana s Luďkem si odvezli domů jiného psa.

Na druhou stranu musím oběma, Romaně i Luďkovi poděkovat, že se rozhodli plně důvěřovat mým radám a pokynům, které jsem jim při výcviku dával, perfektně se mnou na přeměně Sáry spolupracovali. Bez jejich důvěry ve zdárný výsledek výcviku by se mně nikdy takového pokroku nepodařilo dosáhnout. Navíc tak pohodovou dvojici, jako byla Romana s Luďkem, člověk najde málokdy.

RNDr. Karel Zelníček.