Klubové SVP, Bříšťany, 2. srpna 2008.

Klubových zkoušek z vodních prací, uspořádaných v sobotu 2. srpna 2008 Klubem chovatelů loveckých slídičů v bažantnici Bříšťany se zúčastnilo celkem 18 vůdců se svými svěřenci. Byli rozděleni do tří skupim po šesti soutěžících.
Počasí se oproti minulým dnům trochu umoudřilo, již nepanovalo takové vražedné vedro, bylo pod mrakem, ale přesto bylo velmi dusno, hlavně kvůli tomu, že den předtím pršelo.

Organizace a příprava zkoušek.

Tyto zkoušky z vodních prací byly připravené velmi zodpovědně po všech stránkách. Jak naprosto hladkou organizací -  počínajíc prezencí, odjezdem do honitby, slavnostním nástupem, kde nám pěkně zatroubil a zazpíval Karel Jedlička (rok od roku se navíc stále zlepšuje), stravovacím zázemím a celkovou příjemnou atmosférou a dalším průběhem pak pokračujíc.

Dvojroli zde hrál pan Dostál, který vystupoval jak ve funkci ředitele, tak jako vrchní rozhodčí. Bažantnice Bříšťany je jeho domovské teritorium, takže zkoušky byly z jeho strany připraveny výborně jak rozvržením disciplín, tak volbou terénů.
Posuzovaly tři dvojice zkušených rozhodčích, posuzovaly naprosto přesně a jejich bedlivému zraku neuniklo nic. Za drobné zaváhání šla okamžitě známka dolů, i já jsem u každého ze dvou psů, které jsem vedl, dostal poprávu po jedné "malé" trojce.

Disciplíny byly sloučeny tentokrát netradičně, první dvojici tvořily vodní disciplíny, druhá dvojice byla dohledávka kachny a vodění, třetí dvojicí bylo slídění s dohledávkou a paměť k aportu. Toto rozdělení se ukázalo jako výborné řešení, protože u žádné ze tří dvojic rozhodčích se netvořily zácpy.

Jako rozstřelová disciplína byla zvolena dohledávka kachny v rákosí. Zde si dovolím vyslovit svůj osobní názor - považuji tuto disciplínu za mnohem důstojnější vyvrcholení zkoušek s titulem CACT než je disciplína paměť k aportu na čas.

Každá disciplína se konala u jiného rybníka, takže byly přejezdy, ale jak už jsem poznamenal výše, proběhly naprosto hladce.

K vlastnímu průběhu zkoušek.

Na vodních zkouškách v Bříšťanech jsem byl předloni jako divák. Tehdy sice hustě pršelo, ale terény se mně zdály být nepříliš složité a proto jsem očekával, že v rozstřelu bude opět velká tlačenice zejména i kvůli tomu, že na zkoušky přijeli vůdci s dobře připravenými psy.

Leč nebylo tomu tak. Začnu nejjednodušší disciplínou - vodou. Ani na vodě, která se v poslední době stává "oddechovou disciplínou", nešli všichni v samých čtverkách.  Břeh ze kterého se kachny házely, byl dosti vysoko nad zrcadlem. Vůdce musel dopředu říct, pro kterou kachnu pošle psa jako pro první. 
Vzhedem ke světelným podmínkám (rybník je lemován hustými stromy a bylo pod mrakem) nebyly dvě kachny při příchodu na disciplínu téměř vidět, takže vůdce musel psa opravdu nasměrovat aspoň do doby, než dostal pes kachnu do nosu. Navíc než pes přinesl první kachu, tak druhá stihla odplavat o pěkný kus dál od břehu, takže časový limit tři minuty byl pro všechny bez nějaké velké časové rezervy.

Nyní k dalším dvěma podstatným disciplínám, které se, jak jsem slyšel od kohosi poznamenat, vyznačovaly vysokou mortalitou. Šlo o obě disciplíny s rákosím. Obtížnost nespočívala ani tak v náročnosti terénu, ten se na první pohled zdál poměrně jednoduchý, ale v tom, jak si obě dvojice rozhodčích poradily s konfigurováním těchto disciplín v podmínkách, které měly k dispozici.

Tak za prvé, každá z těchto dvou disciplín se odehrávala na jiném rybníku. Za druhé - byly to letos druhé zkoušky, kde nebyly disciplíny "vykolíkované" - prostě rozhodčí vzali vůdce a psa a řekli odkud kam má pes pracovat. Za třetí - rozhodčí se svou přezkušovanou šesticí, následovanou koronou, vždy obešli celý rybník, takže každý pes z dané šestice měl svůj vlastní pracovní prostor a ani psi z další šestice nepracovali v přesně stejném místě, jako psi ze šestice před nimi. Dá se proto říct, že každý pes měl svůj pracovní prostor a nikdo nemohl dopředu vědět, kde bude soutěžit.

Slídění s dohledávkou.

Probíhalo kolem rybníka, kde vůdce se pohyboval na rozhraní lesa a rákosí, hloubka rákosí byla asi kolem 40 metrů. V rybníku bylo spíš bahno, než voda, takže podle toho, zda se pes vrátil čistý, nebo s nohama od bahna bylo snadné posoudit, do jaké hloubky rákosí prohledal. Rákosí bylo nižší i vyšší, ale bylo prorostlé hustou, ostrou trávou, která velmi značně ztěžovala psům pohyb. Pokud pes slídil naplno a jeho práce byla prostorová a měl pak na konci kachnu ještě dohledat, vyžadovalo to od něho nejen dobrou fyzičku, ale hlavně značnou psychickou odolnost vůči zátěži a vůli po dokončení cviku.

Někteří psi kachnu nedonesli prostě proto, že už to na ně bylo po stránce fyzické náročné a ke konci jim chyběly síly a vůle po donesení zvěře. Rákosí, prorostlé trávou bylo asi metr až metr a půl vysoké, takže vůdce mohl tušit kde má psa jen podle toho, kde se hýbe rákosí a chvílemi vůbec nevěděl, kde se pes nachází. 
Pes po dobu vypracování disciplíny na vůdce neviděl vůbec, takže navádění psa bylo složité a často i úplně nemožné a proto tato disciplína vyžadovala u psa spíš velkou míru samostatnosti v práci, kterou lze docílit jen odpovídajícím kvalitním a náročným nácvikem.

Tato disciplína proto byla spíše o samostatnosti práce psa, který musel prokázat systematičnost v prohledávání těžkého terénu, jeho vysokém pracovním nasazezení a chutí disciplínu dokončit. Psa bylo možno z výše uvedených důvodů navádět jen ve velmi omezené míře.

Zde se prokazovalo, nakolik je daný pes skutečným pomocníkem lovce, než to, jak velkou podporu umí vůdce psovi při jeho práci poskytnout, protože místní podmínky vůdci příliš neumožňovaly, aby psovi práci usnadňoval.

Zde si každý z účastníků mohl zodpovědět otázku, kdo má na lovu komu pomáhat. Zda pes vůdci, nebo vůdce psovi. 

Dohledávka kachny v rákosí.

Probíhala na dalším rybniku, kde rákosí začínalo na hraně lesa a k vodě dosahovalo šířky asi kolem 40-ti metrů. Ačkoliv porost rákosí byl vysoký jen asi do výše jednoho, až jednoho a půl metru, připravili rozhodčí disciplínu velmi rafinovaně. Vhodili kachnu někam do rákosí - někdy blíže k lesu, jindy blíže k rybníku, ale tak, aby pes nemohl jít po jejich stopě. Pak přivolali vůdce se psem, zavedli jej do rákosí někam doprostřed mezi les a rybník a vůdci sdělili, že vpředu, tak jak je uvedeno v řádech, se někde nachází kachna. 
Na dotaz jak je tedy kachna daleko, jeden z rozhodčích nejprve řekl že asi 50 metrů, ale pak se opravil a řekl, že 50 kroků. Při pohledu na jeho statnou postavu bylo jasné, že to v obou případech vyjde na stejno.

Na psa bylo po vypuštění vidět tak asi pět metrů, pak "zmizel" a jen občas, když se to někde vpředu zavlnilo, se dalo tušit, kde se pes nachází. Vůdce však aktuální polohu psa spíše vůbec neznal, mohl jen odhadovat.

To rozhodčí si stoupli v lese na vyvýšené místo a na rozdíl od vůdce, který stál zoufale po pás či po ramena v rákosí, měli o pohybu psa dobrý přehled a proti vůdci navíc výhodu, že věděli, kde se kachna nachází.

Pokud chtěl vůdce psa aspoň nějak navigovat, musel jej přivolat a vyslat znovu s nadějí, že pes půjde hustým terénem dopředu. Navíc nikdo nevěděl, jaké pachy cestou potká, protože rákosí bylo, jak mně sdělil závodčí, zazvěřeno divokou pernatou zvěří.
Já sám jsem každého ze svých dvou psů, které jsem vedl, asi po minutě přivolal zpět a vyslal znovu, protože jsem byl přesvědčen, že jsou v místě, kde kachna asi není.
Dasty přinesl kachnu v čase 2 minuty padesát, Gino v čase 3 minuty šest vteřin. Při hodnocení mně rozhodčí s úsměvem  sdělili, že je lépe věřit psu, než svým domněnkám. Oba psi totiž byli v okamžiku, kdy jsem je přivolával zpět, kousek od kachny.

I o této disciplíně platí pro práci psa totéž, co jsem uvedl u předchozí disciplíny slídění s dohledávkou. Vyžadovalo to od psa vysokou míru samostatnosti, smysl pro orientaci v hustém vysokém porostu, dobrý nos, schopnost systematického prohledávání a velkou vůli po splnění úkolu.

Účast našich dvou zástupců:

Jsem rád, že na mne padla volba a vedl jsem Dastyho a Gina právě v této soutěži. Byla to soutěž náročná, nikoliv přísností posuzování, že by rozhodčí "vymýšleli", za co všechno sníží známku, ale volbou náročnosti disciplín, které byly citlivě vsazeny do terénu, který rozhodčí dostali k dispozici.

Sestavené disciplíny se velice blížily reálným podmínkám honu na kachny a přitom disciplíny nebyly natolik obtížné, že by na některé vypadli všichni psi.

Z osmnácti psů uspělo pouze osm psů a jen dva, Dasty a Gino měli samé čtyřky a tím plný počet bodů a měli jít spolu do rozstřelu o první místo.  Přitom jejich výsledek je o to cennější, že většinu startovního pole tvořili tentokrát zlatí retrívři.

Protože Dasty měl z rákosí hodně pořezaný nos, nepovažoval jsem za této situace za rozumné s ním absolvovat ještě náročný rozstřel. Proto Dasty z rozstřelu odstoupil a celkovým vítězem se stal Gino a získal svůj druhý titul CACT (první loni na podzimkách), Dasty byl celkově druhý s titulem res. CACT. 
Jen pro úplnost, Gino je ve věku 20-ti měsíců kromě těchto dvou CACTů  ještě držitelem titulů CACIT a res. CACT, je chovný všestranný pes "U" a Český šampion práce.

Co říci závěrem?

Vrchní rozhodčí přidělil každé z dvojic rozhodčích (slídění s dohledávkou a dohledávka) "osobní"  rybník a nechal je, aby o umístění disciplíny a konkrétním způsobu jejího provedení rozhodli sami až na místě. Protože obě dvojice rozhodčích byly velmi zkušené, připravily tyto disciplíny velmi náročně tak, aby to významem odpovídalo soutěži, na které se zadává titul CACT.

Soutěž byla velmi podobná reálné situaci honu na kachny a spíše prověřovala kvalitu práce psa, který má podle mého názoru být pomocníkem vůdce, než kvalitu navádění "na pětník" a následným jednoduchým dohledáním, kde je spíš vůdce v roli psova pomocníka.

Tentokrát lze vytknout, a to poprávu, několika vůdcům. že ihned poté, co ze soutěže vypadli, začali strašně spěchat domů a vymluvili se na nesmírně závažné důvody, kvůli kterým nemohou zůstat do konce. Kdyby skončili na nějakém předním místě, nebo získali tutul, určitě by si na dekorování počkali a vůbec by si nevzpomněli, že mají někde jinde něco důležitého na práci.

Tato situace byla i na vodkách v Řásné, kdy také ne všichni neúspěšní vydrželi do konce. Je zajímavé, že jeden vůdce, který na Řásné vypadl na první disciplíně, se tam už v 11 hodin dopoledne strašně rozčiloval na vrchního rozhodčího, aby mu okamžitě šel dát rodokmen, protože hrozně spěchá domů.  Když pak tentýž vůdce skončil na vodkách v následujícím týdnu v první ceně, přestal spěchat a spokojeně vytrval až do konce.

Toto jednání těchto vůdců je minimálně neuctivé a  neslušné k organizátorům, místnímu mysliveckému sdružení, rozhodcovskému sboru, klubu a sponzorům, kteří přípravám zkoušek věnují velké úsilí. Je to také nesportovní vůči kolegům soutěžícím, kteří uspěli.

Co říci úplně závěrem?

Poděkování Mirkovi Horáčkovi za vše, čemu jsem měl možnost se od něj naučit, za kvalitní a náročnou přípravu, která je vůdcům i psům v jeho Lovecké psí škole Horys-lov poskytována a to jak na praktické, tak na teoretické úrovni.
Netvrdím že zkoušky musí vždy vyjt tak, jak se podařilo tentokrát v Bříšťanech, ale pokud hovořím sám za sebe, jsem raději, když jsou zkoušky náročné, protože jen tak se (nyní to myslím v obecné rovině), může rozlišit kvalita nácviku.
Z úlohy kolik je jedna a jedna ještě nepoznáte, kdo je lepší matematik. Stejně tak (a to je můj osobní setrvalý názor) z toho, který pes přinese kachnu z markingu na dvacet metrů rychleji  nepoznáte, který bude výkonnější a použitelněšjší v reálných podmínkách lovu, popřípadě v budoucnu lépe uspěje v náročné CACTové či CACITové soutěži.

Proto jsem byl velmi rád, že jako rozstřelová disciplína byla zvolena dohledávka kachny v rákosí. A pokud by k rozstřelu skutečně došlo, tak jsem přesvědčen, že tentokrát by to byla úloha jako řemen.

3. srpna 2008                                                                                                               Karel Zelníček,  redaktor stráne